Moje oblíbené žárovky

Vtipy o žárovkách jsou studnicí nesmrtelné lidské tvořivosti. O všech lidech, náboženstvích a zájmových skupinách už určitě někdo vymyslel vtip o žárovkách. Je to takový specifický subžánr. Abych vás od těch svých depresí trochu rozveselila, tak vám dnes představím své nejoblíbenější žárovkové vtipy.

Kolik policajtů je potřeba k výměně žárovky?
- Jedenáct. Jeden stojí na stole a drží žárovku, čtyři drží stůl za nohy a otáčejí s ním, další čtyři běhají kolem nich, aby se jim nezamotala hlava, jeden tomu velí a jeden hlásí u dveří, jestli už nejde proud.

Tohle je úplná klasika, která se u nás vypráví o mužích zákona a v USA o Polácích, což bude tím, že tam mají mnohem větší srandu z Poláků než z policajtů.

Kolik knihovníků je potřeba k výměně žárovky?
- Nevíme, ale podíváme se po tom.

Výstižná stálice mého nebe, která navzdory přesvědčení mnoha uživatelů dokazuje, že knihovník neví všechno či toho ví jen málo, ale ví o spoustě míst, kde najde odpověď.

Kolik knihovníků-katalogizátorů je potřeba k výměně žárovky?
- Jeden, který se nejdřív podívá, jestli ji už náhodou nevyměnila Národní knihovna.

Tohle už smrdí interním humorem. Když totiž katalogizátor zanáší do knihovního katalogu novou knihu, musí se tak dít podle specifických pravidel. No a vzhledem k tomu, že Národní knihovna má povinný výtisk (tj. obdrží po dvou výtiscích od každé publikace, která u nás oficiálně vyjde), často má tyhle záznamy již zpracované a vy je můžete jen převzít. Chytré, že?

Kolik knihovníků-akademiků je potřeba k výměně žárovky?
- COŽE?! Změna? Víte, jak by bylo složité to zavést celoplošně?

Komentář snad netřeba :-) A teď z úplně jiného soudku:

Kolik historických šermířů je potřeba k výměně žárovky?
- Deset. Jeden ji podrží a ostatní se ožerou tak, že se svět začne otáčet.

Tak dlouho jsem se snažila vymyslet geniální žárovkovtip o historických šermířích, až ho někdo vymyslel za mě. Neznámému autorovi gratuluji ke skvělému vypíchnutí pointy, protože kdo si nejede na akci večer popít, tak... se tam musí hrozně nudit, né?

Kolik čarodějek je potřeba k výměně žárovky?
- To záleží na tom, v co ji chcete proměnit.

Jednoduché, jasné, špica!

Kolik praktikujících kabalistů je potřeba k výměně žárovky?
- 231.

U tohoto jsem smíchy málem spadla pod stůl. V jednoduchosti je prostě krása!

Kolik konzervativců je potřeba k výměně žárovky?
- Žádný! Svíčka vždy stačila našim předkům, bude tedy stačit i nám.

Tohle je spíš zahraniční vtip, u nás se o politice ani tak nehádají liberálové s konzervativci, jako spíš modří s oranžovými, přičemž jediný rozdíl mezi nimi je opravdu v té barvě. Teda pro mě jakožto laického pozorovatele, který tomu vlastně vůbec nerozumí, protože dělá do včel.

Kolik goril je potřeba k výměně žárovky?
- Jedna, ale budete potřebovat spoustu žárovek, než se to naučí.

Vtipy, které jsou vtipné už jen tím, že konstatují skutečnost, jsou většinou ty nejlepší. To je asi důvod, proč je tak vtipný Sheldon z The Big Bang Theory, protože ten nic jiného nedělá.

Kolik feministek je potřeba k výměně žárovky?
- TO NENÍ VTIPNÉ!

Jasně, na tohle existuje i odpověď "Tři, jedna vymění žárovku a dvě si budou povídat o tom, že šroubuje mnohem lépe než muži.", ale to není taková legrace.

Kolik je asi k výměně žárovky potřeba jediistů?

Nesnáším léto, ale šermířská sezóna mě baví

Ona teda oficiálně začíná turistická sezóna již v dubnu, nicméně první vystoupení pod širým nebem jsme měli až tento víkend. Bylo to dost narychlo a navíc proti hokeji (který mě ale opravdu vůbec nezajímá), nicméně i tak byla návštěvnost vcelku hojná. Kromě honoráře jsme dostali i oběd a jednu Grenu do plastového půllitru (říkat tomu kelímku krýgl by byla urážka všech pravověrných krýglů).

Přespávala jsem u kamarádů, co mají tři potkanice (Mimi, Ebi a Ari). Ty bydlí ve vysoké kleci plné plošin, hamaků, domečků a prolézaček a evidentně je všechny ty atrakce baví. Večer byly na chvíli vypuštěny a taky mi lozily za krk, do kabelky a pod dlouhou sukni. Jsem snad stan nebo co? V noci jsem občas v polospánku slyšela, jak celé tohle myší nadělení pije z napáječky, a ten zvuk rachotící kuličky mě uklidňoval. Vzpomínala jsem na společné bydlení v jednom pokoji s Nastěnkou, která je teď vyhoštěna v podkroví, jak mě hřál ten pocit, že na mě ráno bude čekat mazlení a drbání chtivý králík, který je na mě závislý a já ho tudíž nesmím zklamat.

Tohle je Nastěnka, když jí bylo půl roku, teď je jí už skoro šest.

Ráno jsme vyrazili na hrad a šli se rovnou převléct a nachystat rekvizity na vystoupení. Svinsky foukalo a pyroefekty mi nechtěly chytat, dokud kolegyně-čarodějnice nevytasila Sturmzündhölzer, což jsou trochu dražší zápalky s dlouhou hlavičkou vhodné i do nepříznivého počasí. Pak už to pufalo jedna radost. Dopolední diváci byli poněkud vlažní, odpoledne se to už docela zlepšilo, nicméně zase přibyla spousta řvoucích spratků, kteří neváhali pobíhat po neohraničeném place během vystoupení. Jednoho jsem málem sejmula koštětem. Dobře mu tak, snad si vypěstuje časem nějaký pud sebezáchovy, když ho zatím nemá a rodiče si ho neusměrní.

Ač provizorium, docela jsme si to užili. Byla to příjemně strávená sobota, byť mohla být méně slunná. Už během prvního vystoupení v 11 hodin pražilo sluníčko tak hnusně, že jsme byli nuceni přehodnotit pláště a rukavice (jak pravil Jarda, "seru na rukavice, když dostanu do pazoury, tak si to zasloužim") a naopak jsme želeli absence šátků a opalovacích krémů. Všichni jsme byli odpoledne červení jako rajčátka, pánové pouze v obličeji, dámy tam, kam až sahaly výstřihy šatů.

Když jsem večer dorazila domů, bratr mě přivítal slovy: "Vy jste rudý jako rudoch, pane, vy jste Indián?"* Tak se teď matlu Panthenolem a přemýšlím, jak si ten rudý pruh pod očima dostat z ksichtu pryč. Vypadám strašně. Internety radí peeling (ale nějakou kůži si chci na obličeji nechat), bělicí přípravky (drahota), domatlat zbytek obličeje samoopalovacím krémem (ani mě nehne) nebo si šetrně čistit a hydratovat obličej a počkat, až to po měsíci sleze (to bude asi má cesta). Prostě bych to léto zakázala.

Jo, a chci domů. Brno se taky počítá jako doma.

* Kdo nepoznal citát, tak je to Lotrando a Zubejda, jediná písničková pohádka, kterou mám ráda.

Slunce, seno a dvě věže

Kdysi na nějakém Koprconu ke mně dolehla zvěst, že režisér Zdeněk Troška prohlásil, že kdyby měl ty prachy co Peter Jackson, natočí Pána prstenů lepšího. Tehdy jsem nad tím v duchu mávla rukou, nač taky řešit něčí ego. Jenže v sobotu mi tato informace ujela před jedním kamarádem, kterého to (málem doopravdy) zvedlo ze židle. Prý kdyby nevěděl, co s prachama, tak mu je dá, jenom aby viděl, co z toho vyleze za paskvil. I dala jsem si tu minutu práce a onen rozhovor se Zdeňkem Troškou si vyhledala.

Najdete ho na IDNES: http://revue.idnes.cz/troska-plysovy-lev-je-pomsta-dj1-/lidicky.aspx?c=2004M044V05A (Pozor, jen pro silné povahy.)

Filmy Zdeňka Trošky jedni milují, druzí nenávidí a třetím jsou naprosto ukradené. Já se řadím ke skupině třetí. Třeba série Slunce, seno docela vtipně ilustruje "českou povahu", ale když to dávají v televizi třikrát do roka, tak už to přece jen omrzí. Kameňáky nemusím vůbec a Troškovy pohádky mě ani na Vánoce moc neoslovují (snad jen O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Élišky ze mlejna a Z pekla štěstí už mám taky plné kecky, Nejkrásnější hádanka a Čertova nevěsta ve mně žádný výrazný dojem nezanechaly).

No, a tenhleten sebestředný idiot prohlásí, že by natočil Pána prstenů lepšího. Jeho intelektuální a umělecký rozbor této trilogie ve výše odkázaném rozhovoru fakt stojí za to. Považuji za nehoráznou opovážlivost, že si takový jihočeský stréc v kostkované košili vůbec dovoluje brát si do huby celoživotní dílo oxfordského profesora Johna Ronalda Reuela Tolkiena, který pana Trošku intelektem, vzděláním a kulturním rozhledem převyšoval nejméně o dvě hlavy. A vůbec nás všechny. Celý svět napjatě očekával, jak se vydaří nejsledovanější filmová adaptace literárního díla minulého desetiletí. Za sebe skládám Peteru Jacksonovi hold za to, že se s tak silným příběhem vypořádal ještě docela dobře. Filmová trilogie Pán prstenů rozhodně není dokonalá, protože ani dokonalá být nemůže - příběh totiž v každém čtenáři a posluchači žije svým vlastním životem, každý z nás si příběh jinak představuje a interpretuje.

Představte si, že by Pána prstenů točil Zdeněk Troška v českých luzích a hájích. Froda Pytlíka a Samvěda Křepelku by pravděpodobně hráli Kotek s Mádlem, Martin Zounar by byl Aragorn jak vyšitý, Galadriel by si střihla Aňa Geislerová a Arwen by zmákla třeba Marta Issová. Skvělá představa, ne?...

...

Pro všechny bohy světa, já snad radši půjdu pracovat, než vymyslím ještě větší příšernosti.

"Can I respond in poetry? No? How sad." aneb Proč dámy (i pánové) také hrají Dragon Age

Ano, už jsem četla příspěvku typu "DA není žádné RPG, jen slasher". S tím těžce nesouhlasím. Můžete si pěkně hrát svůj příběh a spasit Ferelden, aniž byste u toho museli nutně absolvovat nějakou romanci. Ale proč se trošku nepobavit, když se vám ta zábava nabídne sama?

To je totiž přesně tenhleten případ.



Zevran Arainai je vrah, kterého si na vás najali. Na to, že má být nejlepší ze všech antivských vrahů, se moc nepředvede, nicméně ukončit hru není cílem této scény. Naopak - po neúspěšném atentátu se vám vrah představí jako Zevran (pro přátele Zev) a věnuje vám svůj život. Můžete ho zabít, nebo nabrat do party. Alistair sice bude namítat, ale je ukecatelný, takže Zeva beru.

Ať už hrajete za muže, či ženu, ještě leže v prachu cesty vám Zevran nabídne i možnost zahřátí postele (to když hledá argumenty, k čemu vám může být užitečný naživu). Po pár dialozích a získání nějakého toho vlivu se dočkáte nabídky nějaké té uvolňující masáže a potom... to už je na vás, každopádně Zev je zkušený a určitě nebudete litovat, že jste si ho do svého stanu zatáhli.

Fešný, což? Jediný solidní záběr z erotické scény, na němž je Zevran a žena. I když, u těch elfů jeden nikdy neví.

A proč tedy muži i ženy podléhají Zevranovi? Vždyť to přece není žádný rytíř z vašich snů jako Alistair. Inu, právě proto. Někomu se možná zdá Zevran takový laciný "slizký" hezounek, prostě syn antivské štětky, který se vyspí s kýmkoliv. Jenže: nastupují archetypy, a Zevran je typ "napravený sukničkář". Někde jsem četla, že každá žena touží po Casanovovi, kterého by měla jen sama pro sebe - tak tady ho má. Proč má James Bond tolik bondgirls? Protože každá doufá, že odteď bude tento zkušený drsoň milovat jen ji. A vůbec, spousta slečen se naivně vyspí s nějakým borcem a doufá u toho, že ten sběratel dívčích skalpů se do ní zamiluje, jeho povaha se (díky nim, pochopitelně) změní, poněvadž pozná pravou lásku a ona tím získá pěkného a zkušeného chlapa. Omyl a slzičky. Bonda sice neuloví žádná, ale Zevrana ulovit lze. Stačí u něj získat 100% vliv a vypořádat se s Taliesenem.

Co dál? Čeká vás sněm, kde se od Zevrana dočkáte skutečně brilantního komentáře, pokud ho vyberete jako svého šampiona pro souboj s Loghainem (byť já tradičně sázím na Morrigan a její Cone of Cold). Pokud s ním zahájíte rozhovor v táboře, věnuje vám krásnou náušnici, kterou uzmul jedné ze svých obětí. No a úplně nakonec, bídák jeden, přizná, že vás miluje a po vašem boku zboří třeba brány samotných pekel.

Co si přát víc?

Spodnice (cotte) hotová!

Konečně mám zase vlastní foťák, a dokončila jsem spodní šaty ke kostýmu měšťanky 2. poloviny 14. století.



Není to dobový střih, ale snažila jsem se dodržet gotickou siluetu oděvu, což se mi snad povedlo. Přes ně přijdou vlněné vrchní šaty, které se pokusím zkonstruovat podle střihu Herjolfsnes č. 39. Držte palce, vlna už schne na šňůře.

"So I fooled you, did I?" aneb Proč dámy hrají Dragon Age

Dragon Age hrajeme proto, abychom spasily Ferelden před Nákazou, zabily Arcidémona a dostaly řád Grey Wardens z pronásledování a ilegality zpět na místo oslavovaných ochránců dobra v galax... pardon, Fereldenu. Nebo ne?

Ne.



Můj přítel pochopitelně ví o tom, že Alistaira Theirina miluji, a v žádném směru naší lásce nebrání, zejména proto, že já mu taky do Morrigan, Ashley nebo Mirandy nekecám.

Zatím jsem dohrála Dragon Age dvakrát. Jednou za mága Viviane (ať žijí artušovské legendy a Anjelica Huston) a beznadějně jsem se zamilovala do Alistaira. Jenže jsem si nepřečetla žádný návod ani wiki, takže mě čekalo hořké zklamání, když jsem se dozvěděla, že si nemůžu Alistaira vzít. Proč? Protože je to královský levoboček a po smrti svého polovičního bratra Cailana může vznést nárok na trůn - jenže lid by nikdy nepřijal mága na trůně a být jen jeho milenkou se mi nechtělo. Hru jsem dohrála trošku zklamaná.

I započala jsem studovat prameny a stvořila Alexandru Cousland (ať žije pohádka Zkřížené meče). Jako šlechtična z Vysočiny jsem se stala královnou Fereldenu a nyní v pomyslné budoucnosti svého závěrečného uložení vládnu po Alistairově boku až do smrti. Nyní mám rozehráno za Dalish elfku a balím Zevrana, který je roztomilý zase jiným způsobem. Cílem je vyzkoušet si všechny hráčské postavy a všechny možné vztahy se spolubojovníky. Jo, a spasit Ferelden, pokud zbude čas. Dragon Age je vlastně (podobně jako Mass Effect) takové porno pro ženy. Popravdě si připadám divně, když mě přítel sleduje u hraní, jako by se vkrádal do mého soukromého světa, rušivý prvek ve snu, který prožívám a chci prožít sama.

O Alistairovi si můžete počíst (anglicky) na DA Wiki nebo oficiální stránce hry, kde se dozvíte, jak to bylo s jeho přijetím mezi Grey Wardens. (A nebudu říkat Šedí strážci a nebudu.) My se s ním setkáváme v Ostagaru, kde je nám průvodcem (takovým "starším bratrem") při přijetí mezi Grey Wardens. Už tehdy má poznámku, že mezi nimi není mnoho žen, čehož se samozřejmě dá hned chytit.



Po absolvování přijímacího rituálu se Alistair stává naším společníkem na cestách a až do konce hry můžeme postupně sledovat, jak se z nervózního vtipkujícího mladíka stává už méně nervózní vůdce, který sice po svém zvolení na sněmu vyblekotá nějakou neuvěřitelnou pitomost, ale před armádou pochodující vstříc Temnorodům si střihne proslov, za který by se nemusel stydět ani hollywoodský velkofilm.

Jinak řečeno a z internetových diskusí vypozorováno, Alistair je ideálem mnoha dívek a žen. Je to nesmělý princ, který trpí různými romantickými ideály, které se dnes už moc nenosí, ale zato v kinech na fantasy a historických filmech nad nimi zhusta posmrkáváme kapesníky po balíčcích. Na krátkovlasého fantasy hrdinu je také docela fešák. Co kecám, vypadá úžasně. A vůbec, konec plkání, jdeme se kochat.








Slint...


Erotická scéna není zpracovaná kdovíjak, ale tak co bychom chtěly, že. Přece tam nedají porno, ani bych ho tam nechtěla.

Ve zbožňování Alistaira rozhodně nejsem sama, protože tenhle královský spratek má spoustu fanouškovských skupin a i pár zdařilých kostýmů. Na Facebůku se najdou skupiny opravdu na všechno, a jinak existují např. komunity na Tumblr či Deviantartu, kde vzniká více či méně zdařilý fanart, ať už nevinnějšího, romantického či přímo dospělejšího rázu. Jedno z těch zdařilejších děl na ukázku :-) Alistair si sice není moc podobný a nevěsta má šaty hodné spíš zaměstnankyně podniku Perla než manželky panovníka, ale kresba je zdařilá, obrázek má atmosféru a zajímavou kompozici.



Navíc, ten Alistair Fan Club na Deviantartu si přímo říká o příspěvek pomocí strategie "to umím taky a mnohem líp". Ale moc chuť do tvoření nemám. Uvidíme, třeba se překecám, až zase bude nějaká soutěž, jestli bude.

A chci zpátky do Brna, i když vím, že tam Alistair taky není.

Měšťanský ženský oděv z 2. půle 14. století - rešerše

Kdo by chtěl vidět moje Star Wars kostýmy, může zde. Ten zbytek nestojí za veřejnou prezentaci, mám pár fantasy pokusů a jednu provizorní nevěrohodnou středověkou vesničanku. A právě to se tuto sezónu změní, neboť ze mě bude snad dobově věrná měšťanka období 2. poloviny 14. století (slovně vrcholná až pozdní gotika - neplést s gothic módou).

Chci ztvárnit ženu ne starou, ale také již ne mladou pannu (přece jen už mi není dvanáct). Je to měšťanka, spíše bohatší než chudá, nepotrpí si na módní výstřelky, ale přeci jen je tak trochu parádnice. Moje představa šatů je přibližně takováto:


Obrázek je z knihy Zur Geschichte der Kostüme (angl. History of costume) od Brauna a Schneidera, která vznikala v letech 1861 - 1880. Online si ji můžete prohlédnout zde.

Dáma vlevo představuje podle popisu anglickou měšťanku z roku 1365. Samozřejmě je lepší mít za vzor nějaké původní vyobrazení, např. iluminaci z rukopisu, sochu nebo výjev z gobelínu. Přece jen, i autoři kostýmních publikací si mohli dobová vyobrazení vyložit špatně, o dobarvování obrázku podle jejich vkusu ani nemluvě. Pídila jsem se i jinde (středověké iluminace, náhrobky, novodobé knihy o dějinách módy, internetová fóra, blogy o historických kostýmech) a zdá se, že se mohu tímto obrázkem s pár výhradami řídit, co se týče těch šatů. O nezbytné pokrývce hlavy později.

Z čeho se skládá oděv oné ženy? Začneme odspodu. Pravděpodobně má nějakou spodní košilku, která pochopitelně nemůže být na vyobrazeních vidět. Košilka je bílá, dlouhá ne až k zemi (není žádoucí, aby dole koukala zpod šatů, je to spodní prádlo), zhotovená z jemného lněného plátna. Dejme tomu takto:



My moderní ženy, co nevydržíme bez podprsenky, si můžeme do ramen této košilky všít úzký pásek látky s patentkou, kterým se ramínko podprsenky připevní ke košilce a nikde nečouhá. V neformálním civilu (např. v tílku) toto neřeším, ale na historické akci to vypadá blbě, včetně gelových ramínek.

Jdeme dál. Přes košilku má dáma oblečeny spodní šaty (cotte). Vidíme z nich jen rukávy s knoflíčky na předloktí. Spodní šaty budou pravděpodobně také ze lnu, v případě opravdu bohatých lidí z hedvábí s knoflíky stříbrnými či zlatými. Tak bohatá já nejsem, tedy si vystačím s jemnějším lnem a knoflíky potaženými toutéž látkou. Knoflíků bude 10 na každém předloktí. Dáma na obrázku z encyklopedie má cotte zelený, což se mi také zamlouvá, ale zatím nevím. Líbila by se mi kombinace spodních šatů šafránově žlutých a svrchních tmavomodrých, ale s tou žlutou je to takové složité. Raději si vyberu jinou barvu, aby mi pak nějací Poláci nenadávali do kurev. Výsledek bude vypadat nějak takhle, ale měl by být víc přiléhavý a s větším výstřihem:


Autorkou šatů je Krea, na webu má návod na ušití.

Dostáváme se na povrch věci. Červené svrchní šaty (cotehardie) by bohatá dáma měla ze sametu či brokátu, plebs se spokojí se lnem či vlnou. Moje šaty budou vlněné, ale abych nevypadala jako chudina, budou mít pěkné vyšité lemy. Cotehardie by měla být v pase nepřestřižená, nahoře vypasovaná a dole sukně naopak široká. Ideálně by se měla pár centimetrů táhnout po zemi, ale to bych musela v kostýmu chodit po domě mezi kuchyní a ložnicí a ne běhat někde po tábořišti, takže nám zhýčkaným současnicím stačí délka po zem. K tomu širokému lemu dole na sukni jsem jiný zdroj nenašla, takže ho dělat nebudu.

Vypasované šaty je potřeba buď šněrovat, nebo zapínat na knoflíky. Já budu zapínat vepředu na mosazné nebo cínové knoflíky dle toho, co seženu. Těch padne nejméně třicet, neboť potřebuji řadu od výstřihu až někam pod opasek (kulantně vyjádřeno) a knoflíky byly podle všech obrázků namačkané hodně na sebe, aby se jich tam vešlo co nejvíc - čím víc knoflíků, tím víc Adidas.


Ukázka řady potahovaných knoflíků.

To bychom měli základní oděv, a teď doplňky. Ty dlouhé bílé pruhy, co encyklopedické dámě visí z loktů, jsou přivazovací rukávy, u nás se jim nejčastěji říká pachy. Prý to je posměšný název ze středověku, kdy mravokárci říkali, že tyto rukávy se táhnou za člověkem jako pach. Bohužel se mohlo stát, že encyklopedickou dámu někdo špatně vybarvil a ona ty pachy ve skutečnosti má nasazeny na jednolitém dlouhém rukávu svrchních šatů, jako např. paní zde:


Vytvořila Catany. Více informací zde.

Kromě pachů je na tomto obrázku zajímavá ještě jedna věc - ten závoj. Češi pro něj převzali německé označení kruseler, v angličtině je to většinou frilled veil. Je to závoj s řadami drobných volánků na lemech. Ty pravděpodobně tvoří nařasený dlouhý pruh látky našitý k lemům závoje - viz tento návod od Cailin. Kruseler byl prý v pozdním 14. století u nás hojně nošen, čím více řad volánů, tím výstřednější módní hit. Některé kruselery vypadaly, jako by měla dotyčná kolem obličeje hromadu šlehačky.


Vytvořila Cailin.

Kromě řasení jsem objevila i kruseler s jiným typem lemu, tuto techniku zatím neznám, ale pravděpodobně nebude z nejjednodušších. Ono těžko říct, ty iluminace si většinou na detaily moc nepotrpí - buď je kruseler naznačen vlnkovanou čárou, nebo křížově šrafovanou plochou.


Kruseler z dílny autorky blogu Medieval Silkwork.

Tak, teď to mám úžasně vymyšleno, a jak jsem na tom ve skutečnosti?

Mám úžasné nové gotické střevíce a pásek ve stejné barvě. Nákončí a přezka jsou v barvě mosazné. Mám rozešité spodní šaty (cotte), zatím z nebarveného lnu, barvu si ještě promyslím. Na svrchní šaty (cotehardie) mám již vybranou, ale zatím neobjednanou tmavě modrou vlněnou látku - čekám, co si vyberou kolegyně, a pak uděláme hromadnou objednávku. Kromě vlny zbývá ještě pořídit také knoflíky a vyrobit nějakou pěkně vyšívanou taštičku na drobnosti.

Jestli budou nějaké koukatelné fotky, tak se tu časem taky objeví. Teď hlavně šetřit finance :D

A chci zpátky do Brna.