Zkouškové i o Vánocích

Dnešní sen byl pěkně huj a určitě jsem nezlobila zas tak moc, abych si ho zasloužila na Štědrý večer.

Nejdřív jsem jela auobusem do Kopřivnice. Teda autobusem... hráli jsme si na autobus. Na nepovědomém nádraží se cestující řadili do čtyřstupů, jako by seděli v autobuse, a pak v těch čtyřstupech šli normálně pěšky a řidič je vedl. Nás "autobus" takhle stál na nástupišti, ale museli jsme "popojet", tzn. popojít, aby se další "autobus" vešel za nás na nástupiště.

Pak si nic nepamatuji, až najednou jsem byla ve škole. Na základce, kam jsem chodila zamlada, ve sklepě v šatnách se mnou seděli taktéž spolužáci ze základky. Bylo tam po kolena vody a čekali jsme na zkoušky, pro změnu vysokoškolské.

Přišel pro nás učitel, že se máme chytit za ramena a ve formaci vláček se dopravit ke kabinetu. Všude byla voda a do kabinetu nevedly dveře, jen hodně malá díra ve zdi a za ní sešup dolů. Postupně jsme se dírou protáhli a skončili opět v ledové vodě, ale tentokrát jsme v ní museli zůstat sedět. Kabinet byl bíle vykachlíkovaný a učitel před námi seděl za širokým vysokým stolem jako inkviziční komise.

Byla to písemka z jakéhosi filozofického předmětu. Nazízala jsem ostatním do papírů, ale vůbec mi to nic neříkalo, a tak jsem odevzdala prázdný papír.

Další zkouška už byla ústní. Učitel se mě zeptal, jaké jsou hlavní prvky gnoseologického čehosi, a když jsem vytřeštila oči, zkusil to s principy něčeho podobně nesmyslného. Nechápala jsem ani slovo, a tak mě samozřejmě vyhodil. Na chodbě jsme se pak se spolužáky dohadovali, kdo co věděl a nevěděl, a propadla jsem jen já.
---------------------------------------------------------
O "autobusech" nemám páru, jak mě to mohlo napadnout, ale zkouškové mě děsí už delší dobu. Konkrétně dva filosoficky zaměřené předměty Věda o vědě a Informace, komunikace, myšlení. IMHO jsou to totálně zbytečné bláboly, jejichž náplň nechápu a ani nevím, jakým stylem se na to vůbec mám učit. Věda o vědě je už 6.1. 2010. Spaste mě někdo :'(

Šicí workshop

Několik slečen se nás sešlo v malém tmavém krejčovství na minikurzu šití. Za ten den jsme pár věcí ušily, dohlížela na nás rázná paní krejčová, která peskovala za každý detail. (Tak to má u šití být!) Stvořila jsem růžovou proužkovanou košili a pak ještě cosi, co už si nevybavuji.
------------------------------------------------------
Plánů na šití mám spoustu, to by bylo, aby se mi o nich nezdálo.

Blíže nespecifikovaná bojovka s Blairem, Bossi etc.

To mám z toho, že čtu reporty z Koprconu a prohlížím fota...

Nejdřív jsem jela nějakou neznámou vesnicí na kole na koupaliště. Jenže cestou jsem u silnice před hrubou stavbou domu zahlédla nastupující generaci Řehánkova klanu (rozumějme Xixi, Ceceho a Jekkyla). "Vzpomněla" jsem si, že Iveta s Jiříkem staví společný dům, a napadlo mě, že když se čistě přátelsky přijdu podívat, jak jim to jde, snad si nebudu připadat moc blbě.

Uvnitř se conala masivní akce, přítomni byli převážně trekkies. Konkrétně si vybavuji jen takovou tu modrou slečnu, co v létě soutěžila v kostýmech. Kreslila tam takové celkem jednoduché karikatury a věšela je po stěnách.

Pak jsem se nějak záhadně dostala na rozlehlý travnatý svah do společnosti Blaira, Bossi a Jekkyla. Prý si řádně užijem cestu do školy a navíc touhle trasou to trvá jen hodinu. Moje námitky, že po chodníku to trvá jen 20 minut, nikdo neposlouchal, a tak jsem byla zvědavá, co se bude dít.

Na svahu byla připravená spousta záhadných atrakcí. Blair mi vysvětloval, že to je hra sponzorovaná Aukro.cz a že se mi to bude moc líbit. No, kecal. Zahrnovalo to pobíhání mezi stanovišti a plnění různých menších questů - a já a běh, to nejde dohromady. Takže jsem byla pěkně naštvaná a asi i schopná na místě vychrchlat plíce, jak mi ten běh nesvědčil.

Jekkyl se na jednom místě nějak zasekl a zůstal sedět na zemi. Automaticky jsem ho objala s tím, že to nic není, ale pak jsem se lekla, protože na tulení už jaksi nemám právo.

--------------------------------------------

Maminko, já už opravdu ty reporty číst nebudu :'( Aukro je solidní droga mého táty a že mě rozchod s Jekkylem se*e, už jsem sem psala a budu to sem psát asi ještě hodně dlouho.

Zimní kožich

Někteří z mých známých vědí, že doma bydlím s relativně-dlouhosrstým ušatým mazlem jménem Nastjenka. Podobizna následuje.



Nasťa má zvláštní typ srsti - je delší, velice jemná a hustá, takže jarní a podzimní línání je vždy obdobím, kdy se po celém domě volně vznášejí chomáče chlupů a nejde tomu příliš zabránit ani kartáčováním.

V noci na dnešek se mi zdálo, že jsem měla (jenom) nohy chlupaté úplně stejně a taky jsem na zimu měnila srst, takže jsem si půjčila Nastin kartáč a vyčesávala jsem si vylínalé chlupy z nohou. Huj. Ještě že Nasťa už má zimní srst a línat se bude zas až na jaře.

Dvoudílná pohádka

Tahle pohádka moc výpravně natočená nebyla, spíš jako by ji splichtil nějaký fanfilmový tým za odpoledne a vysílala se leda tak na ČT1 v neděli po obědě. Proč dvoudílná? Měla jsem pocit, že v jednu chvíli se příběh uzavřel a dál už je to zase něco, co se odehrálo mnohem později.

Moc jasně se mi to už nevybavuje. Nejdřív tam byl chudý mládenec, hledající ve světě štěstí (tj. s holou p*delí uhánějící nějakou tu princeznu) a místo krásného zámku objevil zámek velmi zanedbaný, zahrada jedna velká džungle (asi jako u nás doma) a v té džungli chatrč sbitou z hrubých prken. Tam bydleli smutní rodičové, jejichž fešná dceruška vlezla oknem do starého zámku a zmizela. Po delších peripetiích se mladý fešný hrdina vrátil i se slečnou k rodičům a vesele si tam žili v džungli dál.

Pokračování, čili druhý díl, začínal, když nevěsta opět zmizela, a mohlo za to opět to samé ZLO co předtím... jenže pak mě vzbudil budík, a tudíž vím kulové, jak to dopadlo.

----------------------------------------------------

To, co žilo v zámku, se dosti podobalo Paní bolesti ze Sigilu (Planescape: Torment) a určitě to též byla žena. Plížila se po chodbách mezi roztříštěným sklem z oken a toužila po nějaké oběti - ale vyjít ven nesměla. Planescape: Torment se pokouším dohrát, ale bohužel se moc nekamarádí s mou grafickou kartou, takže při bitvě s Ravel v bludišti mi to vždycky spadne. Já si snad kvůli tomu koupím bazarové PC...

Post-conový sen obsahující Randalfa a středoškolský dívčí internát

Zní to hodně úchylně, což? Ono to úchylné je ;)

Randalf sice ve snu se studentkami nesouložil, ale přijel se na mě podívat na intr a samozřejmě padal jeden návrh za druhým, ale jsme přece zvyklé, né? Internát se rozhodně nepodobal tomu, na kterém jsem za dob navštěvování střední školy bydlela. Byla to pětipatrová vysoká nudle a v každém patře byly naproti sobě jen dva minibytečky.

Ve sklepě byla navíc jedna extra sprcha, a protože jsem bydlela až nahoře (stejně jako na skutečném intru tenkrát), po příchodu ze školy jsem zalezla do sprchy už dole místo do vlastní koupelny nahoře. Občas ještě i s nějakou druhou slečnou ^^: (stejně jako na skutečném intru tenkrát). Mladost radost... ~_^

Soused má na zahradě hrad a já o tom nic nevím! No chápete to?!

V tomto snu jsem měla u nás doma na návštěvě jednoho svého bývalého přítele. (Zajímavý fakt, neboť v přítomnosti mých rodičů by se tam nedal dotáhnout ani osmispřežím zeměplošských trollů. Sny jsou prostě zvláštní.)

Šli jsme na dvůr naší babičky (další, ještě divnější fakt - tam se dobrovolně nevydáváme ani my domorodci) a skrze hnojiště a hejno hladových slepic jsme vyrazili k bývalému dětskému pískovišti. Jenže místo staré zarostlé ohrádky tam byla nasypaná čerstvá vysoká hromada písku a sahala až k horní části vysokánské zdi, která dělí toto ďáblovo území od dvora sousedova. A z té horní části zdi byl kus zbořený.

Vyšplhali jsme po písku a přelezli tou dírou dál. Jenže místo jámy na druhé straně zdi struha stoupala pořád výš a nakonec jsme se ocitli v malé zřícenině hradu na travnatém vršku. Byla úplně malá. Uprostřed stály zbytky zřícené věže, kolem ní částečně stojící hradby a nějaká menší budova, vzadu vedly schody do sklepení. Uprostřed nádvoří stála truhla, ani nevypadala moc "dobově" a připomínala spíš starý lodní kufr. Otevřený. Co v ní bylo, jsem nezjistila, neboť mě zrovna v tuto nevhodnou dobu vzbudil mobil. Devět ráno, vstávat a hrrr do štatlu.

-----------------------------------------------------

Lodní kufr byl zřejmě tentýž, ve kterém máme schované vánoční ozdoby. No a zbytek je známkou toho, že mě rozchod s Jekkylem vážně se*e.

Plyšové dilema

Tohle bylo dost nejasné, resp. moc si toho nepamatuji. Na začátku bylo obrovské náměstí s obdélníkovým jezírkem (spíš pořádným jezerem) a vodotryskem. Děla se tam masová soutěž v čemsi, a účastnila jsem se toho i já so sestrenicou zo Slovenska. Ubytovali nás na pokojích po pěti, šesti či snad ještě více lidech, takže soukromí žádné.

Při balení věcí před odjezdem jsem pořádně zmatkovala a pořád objevovala další věci, které jsem si ještě nesbalila. Kapacita mého nesmrtelného červeného batohu však není nekonečná, a tak jsem začala uvažovat, zda tu nějaké věci nenechám. (Jak to vůbec mohlo napadnout MĚ??) Nastalo zásadní dilema: sbalit růžového plyšového zubatého králíčka nebo nějakou druhou plyšovou obludu?

--------------------------------------------------------

Kromě těch n plyšáků, kteří se mnou sdílejí postel, o nich nic netuším. Ale náměstí s kašnou se podezřele podobalo jednomu puzzle, co jsem nedávno skládala.

Superman se potápí

Vlastně ne Superman, ale Dean Cain.. no, chápete. Každopádně k tomu nepotřeboval ani dýchací přístroj, stejně jako jeho fešná kolegyně v sexy modrém neoprenu. Sám si vesele plaval v seriálovém novinářském obleku včetně polobotek.

Tihle dva prozkoumávali nějaké zatopené podzemní chodby. Bylo to ve sklepě budovy, nacházela se tam spousta zajímavých věcí typu ledniček a železných klecí a povídali si spolu telepaticky. Najednou se Super-Dean začal dusit, měnit barvy a jeho spoluplovoucí usoudila, že je to nějaká nákaza "tady všude kolem nás". Z jedné ledničky vytáhla vakcínu ve formě spreje, který si Super-Dean vstříknul do pusy, a opravdu to zafungovalo.

Střih. Oba dva pochodují stejnými chodbami, tentokrát bez známek přítomnosti vody a naprosto suší. Po bludišti se pohybuje několik lidí. Naši dva hrdinové se schovají za roh krytý železnou mříží a prvního kolemjdoucího sejmou nalezenou nerezovou miskou. Objeví se další lidé, ale kupodivu se nezlobí a omráčený pán se za chvíli vzpamatuje a nic mu není. Všichni je nadšeně vítají a nakonec jim vůdce této malé komunity žijící v podzemí bez úmyslu někdy vylézt ven píše na předloktí sériová čísla. Vítejte mezi námi a buďte tu šťastní.

------------------------------------------------------------------

Kde se vzal Superman a potápění, to nevím. Ale podzemní komunitu jsem sebrala zřejmě v knize Mravenci od Bernarda Werbera. Divný spisek, ale přesto doporučuji. Hlavně kvůli těm mravencům.

Sny post-conové

Po příjezdu domů, vyprávění událých ptákovin, horké sprše a přitulení k plyšovému sobovi se mi zdálo o Annaud, jak zařizuje nějakou bitvu (takovou tu hromadnou akci, kde se mlátí lidi v prošívkách a plátech pomocí mečů, pak se respawnují a sežerou se jak dobytci).

Další den se mi zdálo o Jekkylovi. Teda nejdřív o OD Marina v Hodoníně, kam jsem si za časů trpění na střední škole chodila nakoupit do potravin. Vzala jsem si pár jogurtů a pak jsem zašla za Jekkylem na koleje. Mánesky to ale nebyly, bydlel až v kdovíkolikátém patře a vůbec mi to tam nebylo povědomé. Nejdřív jsme převlékali postel a pak jsem zpod víček jogurtů vytáhla měňavé samolepky ze Star Treku a nastalo kupčení, co kdo má a nemá a zač je ochoten dát to, co já nemám.