Zase jeden sen s vlastním světem. V tomhle světě to fungovalo podobně jako u nás, jen s jedním podstatným rozdílem, jak už to tak bývá. Když někdo umřel nějakou ošklivou či odpudivou smrtí, mohlo se klidně stát, že tu s námi po své smrti "žil" jako dosud, jen už pochopitelně nebyl takový fešák jako dřív. Ale těmhle spoluobčanům se neříkalo zombie, ani nevím, jestli se jim vůbec nějak specificky říkalo. Mám dojem, že možná Mrtví nebo Mrtváci.
Ale vezměme to od začátku. Na začátku bylo obří akvárium sloužící jako turistická atrakce. Mělo spoustu úrovní, plavaly v něm rybičky i jiné podivné věci a tak porůznu se jím proplétal prosklený tunel, kudy chodili návštěvníci. V nejvyšší úrovni hned pod hladinou "sídlil" jakýsi pán moří. Na Poseidóna nevypadal, neb neměl ani rybí ocas, ani trojzubec, ale byl jednoduše omotaný v prostěradle... pardon, měl tógu :) a suitu dvanácti milenek rovněž v minimalistických tógách. To všechno byli pochopitelně herec a herečky.
Jenže herečky tam byly nedobrovolně, a já mezi nimi. Každodenní herecký výkon spočíval v potopení do akvária bez dýchacích přístrojů, jen tak se zadrženým dechem. To mi šlo dost těžko. Ostatní slečny se jen tak potopily a zůstaly pod vodou, ale mě docházel dech a vynořit jsem se mohla jen malý kousíček nad hladinu, protože nad námi byla těžká dřevěná deska a kyslík mi rychle docházel. Ale kupodivu jsem se neudusila.
Pokoušely jsme se s ostatními slečnami utéct a každý večer jsme se radily, jak by to šlo provést. Jediná cesta ven, zdálo se, vedla přes akvárium, které nutně muselo mít ještě jiné vstupy. Jednou se několika z nás podařilo bez dozoru dostat do akvária i večer a zkoušely jsme uplavat. Jak to dopadlo, nevím, dál tato část snu nepokračovala.
Mrtváci se chodili na akvárium dívat stejně jako ostatní turisté. Občas jich tam navečer bylo opravdu hodně a velká skupina jich pobíhala tunely sem a tam. A mezi nimi jedna dívka, která žila u nás doma, a San, kterou ještě zmíním dále. Náš dům ve snu byl ale úplně jiný než ten, ve kterém bydlíme doopravdy.
Dívka bydlela u nás a byla mrtvá. Vzali jsme si ji z vězení, kde ležela na ošetřovně. Tam se zřejmě pomátla, vyskočila z lehátka a narazila do mříží, pořezala se o dráty a umřela, jenže ne tak úplně. Vypadalo to dost ošklivě, hlavně ten rozřezaný obličej. Vzali jsme si ji s rodiči k nám domů. Mluvit pochopitelně nemohla, z rozsekaných úst jí visela dokonce část dásně se zuby. Nosila na hlavě omotaný špinavý hadr á la turban a na sobě měla stále jen dlouhou hrubou košili, ve které přišla z vězení. Nemyla se stejně jako všichni ostatní mrtváci a tudíž trochu zapáchala. Jméno neměla a ani jsme jí žádné nedali.
San bydlela s námi ve stejném domě. Pracovala na knize a v mezičase jsme si dlouho do noci psaly po ICQ, a bez ICQ jsme si alespoň posílaly SMSky. Jednou ráno jsem vstala a chtěla jí zase napsat, ale pak jsem si vzpomněla, že se vlastně uvidíme u snídaně.
-------------------------------------
Záhada nad záhady... Mrtváky nechápu vůbec, jen některé motivy jsem si dokázala dekódovat. Moje pozice milenky falešného boha, přioděné v minimalistickém prostěradle, má zřejmě znamenat moji účast v průvodu na historickém vinobraní, kde jsem ztvárnila jednu z bakchantek, milenek boha vína Bakchuse. To byl takový korpulentní pán rovněž v prostěradle, měl na hlavě věnec z révových listů a spokojeně si popíjel vínko, které jsme mu dolévaly.
Kde se tam vzala San, to nevím, neboť si poslední dobou po ICQ vypisuji s někým trochu jiným :P
0 postřehů:
Okomentovat