Moravské postřehy z Prahy II.

Dnes v noci se mi podařila kuriózní věc. Vzbudila mě potřeba na toaletu, což zase tak kuriózní není, tak jsem vstala a vykonala, co bylo třeba. Pak jsem se vrátila do ložnice a automaticky se začala oblékat. Johnak se vzbudil a povídá:

- Co děláš?
+ Co bych dělala, oblíkám se.
- Vždyť budík ještě nezvonil.
+ Aha... *podívám se na mobil, je půl druhé ráno* Hmmm... *zase sundám ponožky a jdu spát*

Naučený režim holt dělá svoje. Kdyby můj osudový muž nebyl doma (občas bývá pracovně pryč), tak jsem možná šla o půl druhé v noci do práce. Anebo taky ne, pravděpodobně bych si všimla času při odpojování mobilu od nabíječky nebo faktu, že na zastávce autobusu nikdo není a jezdí noční linky. Občas se zadaří zajímavá haluz.

Mým dnešním záměrem je vypovědět něco o pražské MHD očima vidláka (nebo vidlačky?). Pražské MHD si denně užiju minimálně dvě hodiny, podle hustoty provozu někdy i víc. Co mě na tom hrozí nejvíc - Pražáci to považují za normální. Oni v tom žijí třeba celý život. (Teď pomineme fakt, že drtivá většina lidí, které tu potkáte, nejsou Pražáci, víme?) Připadá jim normální, že cesta do práce trvá hodinu, že je všude spousta držkujících důchodců, páchnoucích bezdomovců a stařenek, které si chtějí povídat. Né že by v Brně na hlavasu nebyla spousta jehovistů a jiných somráků, o parku na Moravském náměstí nemluvě. Ale málokdy se mi stalo, aby si se mnou někdo cizí v šalině začal povídat (resp. vedl monolog v domnění, že se jedná o dialog).



Navíc, někteří důchodci rozhodně nevypadají na to, že by umřeli, pokud je nepustíte sednout. Když babča svižně doběhne autobus a pak se dramaticky belhá do schodů, aby ji někdo pustil sednout, je mi hanba i za ni. A pokud se dva dědové začnou bavit o té dnešní mládeži (jak je to strašný, jak to nic neumí ve škole a akorát "honí parádu") a ukazují si při tom prstem přes celý vagon metra na můj kožený kabát, tak mám dojem, by je někdo měl srovnat. Za prvé, prstem se neukazuje. Za druhé, když chodím v dlouhém kabátu, znamená to, že nic neumím ve škole? Fascinující. To bych zrovna tak mohla já začít vykládat tirády o tom, jak jsou všichni ti důchodci primitivní, všechny jen obtěžují, chodí hnusně oblečení, na všechno brblají a místo parády honí slevy po celém městě. Mělo by to stejnou informační hodnotu jako jejich proslovy, čili nulovou.

Čiže, důchodci jsou všude, ale v Praze si mě z nějakého důvodu více všímají (nebo to více dávají najevo).

Co mě dále v pražské MHD nebaví, jsou ty samolepky všude. Na dveřích vagonů metra je spousta nelegálně vylepené reklamy, hlavně na různé klubové party, hudební festivaly, elektronické obchody, slevové portály, seznamky apod. Vypadá to hrozně. V Brně by vylezl řidič šaliny z kokpitu a dal vám do držky.



Jinak jsou samozřejmě olepené i zastávky autobusů, podchody a kandelábry. Na těch vedou hlavně nebankovní půjčky. Je smutné, když vidíte na první pohled neseriózní reklamu na poskytování finančních půjček, jak jsou všechny ty papírky s adresou a telefonním číslem už otrhané. Lidi, neblbněte. Když nemáte na dovolenou nebo na novou kuchyň, tak seďte doma a našetřete si. Nemám peníze = nic si nekoupím. Hotovo, tečka.

Co nejvíc nenávidím na MHD, ať už v Praze nebo v Brně, jsou přecpané vozy. V odpolední špičce, když jdou lidé z práce, nebo kolem nákupních center můžete být rádi, že jste se vůbec vešli dovnitř. Jednak je tam vydýcháno, v létě zapoceno (fůůj!), a otírají se o mě cizí lidé. V pátek jezdí domů studenti s krosnami a těmi megakufry na kolečkách, teď kolem Vánoc tam zavazí ještě víc lidí s velkými taškami, chvojím a podobně. Někteří bezdomovci, když žádají o drobné, mě šťouchají do paže. Ble. Když mě pak chytne za rameno soudruh inkvizitor, mám chuť ho kopnout do úsměvu a říct, ať na mě LASKAVĚ NESAHÁ a počká, než vyndám tu šalin... pardon, průkazku.

A těším se na Vánoce, tak!