PF 2012

Moji milí, přejeme vám veselý zimní slunovrat a mnoho štěstí v novém roce.

O úpadku umění kuchařek

Dávno tomu, co jsem slyšela názor, že "ženské neumějí vařit, protože jsem v životě neviděl šéfkuchařku". Já bych si jako protiargument dovolila ocitovat stařenku Oggovou: "Já proti muskejm nic nemám. Naopak. Ale neumějí vařit. Jó, dělat to, čemu se dneska moderně říká cuisine, to možná. Šoupněte je do nějaký velký kuchyně se spoustou kuchařů a kuchtíků, na který můžou křičet, a dokážou usmažit nějaký to vajíčko, umělecky ho naaranžovat na talíř a tuhle obložit zeleninou a támhle podložit listem něčeho dost pofiderního, ale řekněte jim, že maj vařit den co den houfu věčně hladovejch dětí za šest pencí, a dostanou z toho migrénu."

Jestli muži umějí vařit nebo ne, to já nevím, pravděpodobně jsou na tom stejně jako ženy, tzn. někdo umí vařit, někdo si myslí, že umí vařit, a někdo prostě nevaří. Osobně neznám muže, který by denodenně doma vařil něco, co není topinka nebo smažený sýr. (Darth Pohlreich se nepočítá, jakož ani jiní lidé, kteří se vařením živí, dnes je řeč o vaření doma.)

Feministky nechť mě uklovou, ale já se domnívám, že každá žena by měla umět alespoň trochu vařit. Ne nutně takové ty věci zpaměti a od oka, stačí, když umí dodržovat recepty. Ne jako moje babička, která dostane recept na koláč a na jeho základě vyprodukuje drobivý piškot bez chuti s tím, že "sem neměla hladkou mouku, tak sem dala polohrubou, toho cukru tam taky nemusí bét tolik, aspoň to bude zdravější a levnější, a prosimtě, jaký podmáslí, stačí mlíko". Takhle to prostě nefunguje. Nejdřív musíte dobře znát pravidla, která porušujete.

Relativně nedávno proběhla na blozích diskuse o Mimibazaru, kde je mimo jiných zvěrstev také spousta receptů zveřejněných čtenářkami. Osobně receptům z internetu a z televizních pořadů nevěřím, i když se tam pravděpodobně něco dobrého najde. Nejvíc mě rozčílil recept na "rychlou pizzu z rohlíků super odzkoušenou". To není pizza, to je salámová buchta ze zbytků, a nazývat to pizzou je urážka italské kuchyně. Pochopitelně je to rychleji hotové a je to LEVNÉ, že, ale pizza není placka z jakéhokoli těsta, kterou jste natřeli kečupem, poskládali salámem a na to nastrouhali eidam.

A dalších super rychlých a levných receptů je tam spousta. Eidam, kabanos, salám junior, kečup, tatarka, vegeta... BLE! Copak už nikdo neumí vařit z normálních surovin? A neohánějte se mi tu tím, že po příchodu z práce vám nezbývá čas udělat nic jiného než smažený sýr nebo topinky. Co třeba strčit do trouby masové špízy nebo zapéct těstoviny na boloňský způsob? Uvařit bramboračku s houbami? To vám možná zabere o půl hodiny víc času, ale aspoň nebudete jíst smažené blafy s kečupem. Popravdě bych kečup nejraději zakázala, rajčat v tom stejně moc není, a když už, tak jsou to ta nahnilá, která by se neprodala.

Když se bavím s kamarádkami ze šermu, které jsou schopné si dva dny dopředu zadělávat žitný kvásek na kyselo nebo strávit celou sobotu pečením frgálů, ocitám se v jiném světě. Skoro by se chtělo zarecitovat reklamu: "Tady je svět ještě v pořádku." Jsem ráda, že se najdou i mladé slečny, které si z domova odnesly původní M. D. Rettigovou nebo Sandtnerovou, kterou jejich maminka někde sehnala a nikdy pořádně neotevřela. Pochopitelně podle výše zmíněných kuchařek z 19. století lze těžko vařit denodenně, pokud nejste žena v domácnosti a manžel nevydělává nadprůměrnou mzdu. Ale jednou za čas, v sobotu, když je na to klid...

Sama ještě pořádně vařit neumím, ale maminka mě naučila důležitou věc. Dobré syté jídlo se nedá ošidit. Nemůžete vařit z levných náhražek a očekávat, že jídlo bude stejně výživné, chutné a kvalitní jako jeho plnohodnotná předloha. Nevěřím žádnému receptu na hlavní chod, který je nadepsán jako rychlý, jednoduchý a levný. Ono s tou levností to taky není vždy pravda, někdy je rozdíl pár korun (třeba u rajské polévky, i na tu existují recepty z kečupu, pomoc!).

Jinými slovy na závěr:

Vařte si, co chcete, ale nestavte rychlé, jednoduché a levné recepty na roveň se skutečnou domácí kuchyní. Není to totéž a už vůbec ne vylepšení. Je to ústupek lidské lenosti a snaze ušetřit čas a peníze na úkor kvality jídla. Tečka.

Moravské postřehy z Prahy II.

Dnes v noci se mi podařila kuriózní věc. Vzbudila mě potřeba na toaletu, což zase tak kuriózní není, tak jsem vstala a vykonala, co bylo třeba. Pak jsem se vrátila do ložnice a automaticky se začala oblékat. Johnak se vzbudil a povídá:

- Co děláš?
+ Co bych dělala, oblíkám se.
- Vždyť budík ještě nezvonil.
+ Aha... *podívám se na mobil, je půl druhé ráno* Hmmm... *zase sundám ponožky a jdu spát*

Naučený režim holt dělá svoje. Kdyby můj osudový muž nebyl doma (občas bývá pracovně pryč), tak jsem možná šla o půl druhé v noci do práce. Anebo taky ne, pravděpodobně bych si všimla času při odpojování mobilu od nabíječky nebo faktu, že na zastávce autobusu nikdo není a jezdí noční linky. Občas se zadaří zajímavá haluz.

Mým dnešním záměrem je vypovědět něco o pražské MHD očima vidláka (nebo vidlačky?). Pražské MHD si denně užiju minimálně dvě hodiny, podle hustoty provozu někdy i víc. Co mě na tom hrozí nejvíc - Pražáci to považují za normální. Oni v tom žijí třeba celý život. (Teď pomineme fakt, že drtivá většina lidí, které tu potkáte, nejsou Pražáci, víme?) Připadá jim normální, že cesta do práce trvá hodinu, že je všude spousta držkujících důchodců, páchnoucích bezdomovců a stařenek, které si chtějí povídat. Né že by v Brně na hlavasu nebyla spousta jehovistů a jiných somráků, o parku na Moravském náměstí nemluvě. Ale málokdy se mi stalo, aby si se mnou někdo cizí v šalině začal povídat (resp. vedl monolog v domnění, že se jedná o dialog).



Navíc, někteří důchodci rozhodně nevypadají na to, že by umřeli, pokud je nepustíte sednout. Když babča svižně doběhne autobus a pak se dramaticky belhá do schodů, aby ji někdo pustil sednout, je mi hanba i za ni. A pokud se dva dědové začnou bavit o té dnešní mládeži (jak je to strašný, jak to nic neumí ve škole a akorát "honí parádu") a ukazují si při tom prstem přes celý vagon metra na můj kožený kabát, tak mám dojem, by je někdo měl srovnat. Za prvé, prstem se neukazuje. Za druhé, když chodím v dlouhém kabátu, znamená to, že nic neumím ve škole? Fascinující. To bych zrovna tak mohla já začít vykládat tirády o tom, jak jsou všichni ti důchodci primitivní, všechny jen obtěžují, chodí hnusně oblečení, na všechno brblají a místo parády honí slevy po celém městě. Mělo by to stejnou informační hodnotu jako jejich proslovy, čili nulovou.

Čiže, důchodci jsou všude, ale v Praze si mě z nějakého důvodu více všímají (nebo to více dávají najevo).

Co mě dále v pražské MHD nebaví, jsou ty samolepky všude. Na dveřích vagonů metra je spousta nelegálně vylepené reklamy, hlavně na různé klubové party, hudební festivaly, elektronické obchody, slevové portály, seznamky apod. Vypadá to hrozně. V Brně by vylezl řidič šaliny z kokpitu a dal vám do držky.



Jinak jsou samozřejmě olepené i zastávky autobusů, podchody a kandelábry. Na těch vedou hlavně nebankovní půjčky. Je smutné, když vidíte na první pohled neseriózní reklamu na poskytování finančních půjček, jak jsou všechny ty papírky s adresou a telefonním číslem už otrhané. Lidi, neblbněte. Když nemáte na dovolenou nebo na novou kuchyň, tak seďte doma a našetřete si. Nemám peníze = nic si nekoupím. Hotovo, tečka.

Co nejvíc nenávidím na MHD, ať už v Praze nebo v Brně, jsou přecpané vozy. V odpolední špičce, když jdou lidé z práce, nebo kolem nákupních center můžete být rádi, že jste se vůbec vešli dovnitř. Jednak je tam vydýcháno, v létě zapoceno (fůůj!), a otírají se o mě cizí lidé. V pátek jezdí domů studenti s krosnami a těmi megakufry na kolečkách, teď kolem Vánoc tam zavazí ještě víc lidí s velkými taškami, chvojím a podobně. Někteří bezdomovci, když žádají o drobné, mě šťouchají do paže. Ble. Když mě pak chytne za rameno soudruh inkvizitor, mám chuť ho kopnout do úsměvu a říct, ať na mě LASKAVĚ NESAHÁ a počká, než vyndám tu šalin... pardon, průkazku.

A těším se na Vánoce, tak!