Malý snílek

Mýty o sukních

2012-01-23T09:38:00.001+01:00

U mého minulého výlevu jsem si připomněla, jak různě reaguje mé okolí na fakt, že nosím téměř výhradně sukně. Kalhoty občas taky vytáhnu, když zrovna nemám vypranou žádnou sukni (vlastním málo oblečení). A teď k těm mýtům:

1. Sukně nesluší každému
Ona není sukně jako sukně. Existují různé materiály, střihy a délky. Moje úplně nejoblíbenější je až po zem dlouhá kolová sukně od polosárí z Gangy a hned za ní následuje patrová fialová sukně z Takka stejné délky, které můj drahý bratr říká "cigánská". Jako pomocný přehled typů sukní můžete použít Polyvore. (Né že bychom na to měli, ale zaslintat a inspirovat se můžeme.)
Každá žena si může vyrazit v sukni, pokud vybere styl přiměřený svému věku, postavě a barevnému typu, nebo si prostě nechá poradit od kamaráda gaye.

2. Seriózní muž nemůže chodit v sukni
Pánská sukně není mýtus, skutečně existuje a dá se koupit. Stačí užít Google. K tradičnímu obleku západního střihu ji asi neukecáte, ale v práci si na nějaký nenápadnější model určitě zvyknou. Nemusíte zrovna vypadat jako transvestita, mnohé pánské sukně jsou střízlivé a některé dokonce vypadají na první pohled jako široké šortky či kalhoty. A i kdyby si někdo všiml, že je to sukně, TAK CO JAKO? Větrání v létě zdar!
Všichni muži mohou nosit sukni, opět je třeba si vybrat tu, která vám bude slušet a budete se v ní dobře cítit.

3. Sukně je nepraktická
Oblečení, ve kterém neumíte chodit, bude vždy nepraktické. Bohužel, spousta lidí umí nejlépe chodit v teplákové soupravě nebo v džínech, takže se do sukní nepouští. Jak to funguje v každodenním životě? Dlouhou sukni si nelze vzít do závějí, to bychom za chvíli byli mokří až po pás. V minisukni se nemůžete předklonit, aby nebylo vidět vaše spodní prádlo, naopak dlouhou sukni je třeba si držet při chůzi do a ze schodů, aby vám na ni někdo nešlápl, třeba vy sami. To se všechno dá naučit. Já mám v kalhotech nutkání si je přizvedávat na schodech také, takže kdybyste mě někdy viděli, jak si na schodech šmátrám po nohavicích, tak to je ono. Minisukně nenosím, protože s tímhle zvedacím reflexem bych si brzo někde uřízla pořádnou ostudu (a protože svoje nohy zásadně schovávám).
Sukně sice má jistá omezení, ale dá se na ně zvyknout a po čase vám to už ani nepřijde.

4. V sukni je zima
Kalhotoví lidé to neznají, zato lidí sukňových se spousta lidí ptá: "Není vám v tom zima? Vždyť pod to musí foukat." Ne, pod sukni OPRAVDU nefouká o nic víc než pod kalhoty. Marylin Monroe měla pod sebou větrák. Pokud je široká sukně z lehkého materiálu, vítr ji snadno nadzvedne (pokud nemáte dlouhý kabát). Když je nehybný vlhký vlezlý mráz, je dlouhá sukně to nejlepší řešení - za prvé vám kolem nohou vytvoří "stan", kde se drží jisté mikroklima, o čemž si dámy v upnutých džínách s omrzlými zadky mohou nechat jen zdát. Za druhé, jde si pod ni vzít teplou spodničku, kterou pak v práci / škole / kině snadno na toaletě svléknete a schováte do kabelky. Za třetí, bude vám to slušet i v zimě, a pokud máte nějakou pěknou barevnou sukni, dodáte světu trochu pozitivní energie.
V sukni není zima.

5. Sukně se nehodí ke každodennímu nošení
Máte dojem, že sukně je spíš slavnostní nebo alespoň formálnější oděv? Že se někdo bude divit, kam jste se to tak vyparádili, proč si hrajete na elegána / dámu, když jdete jen na nákupy? No a co, ať se diví. Sukně může být klidně nenápadný model nositelný během všedního dne.
Vhodně zvolenou sukni si můžete vzít kamkoli, kde není předepsaný jiný oděv.

6. Já bych si, Kendro, chtěl/a vzít sukni, ale když ono mi to nesluší, jako chlap si ji přece vzít nemůžu, je to nepraktické, určitě pod to fouká a když ji budu nosit i normálně mimo formální příležitosti, budou se mi lidi divit.
Inu, nikoho nenutím, klidně se dál nechte škrtit v rozkroku.
Pokud se v sukni necítíte, tak ji prostě nenoste.

Jak nebýt sexy

2012-01-18T14:35:00.003+01:00

Za největší zločin současné módní doktríny považuji kanonické přikázání, že žena má být za každých okolností co nejvíc sexy, jak to jen jde. Sexy modýlky, sexy plavečky, sexy prádélko, sexy celebrity a sexy nevěsty. Na to vám dlabu. Nejsem vepřový bůček na pultě ani recenzní výtisk Kámasútry, takže nemám zapotřebí být tímto způsobem hodnocena (byť se tomu nejde vyhnout). Mám takovou naivní představu, že protějšek by mě měl pozvat na rande na základě toho, že jsme si spolu párkrát skvěle pokecali (že, Johnaku), a ne díky kvalitnímu polstrování mléčných žláz (že, Johnaku).

Co to vlastně znamená, být sexy? Každý si pod tím představuje něco jiného. Sto lidí, sto chutí. Je sexy jen nálepka, díky které se oblečení líp prodává? Nebo to znamená vypadat dobře? Vypadat vyzývavě? Vypadat vulgárně a lacině? Vypadat, že jsme připraveni k souloži s kýmkoliv? Přitáhnout pozornost žádaného partnera? Zdůrazňovat druhotné pohlavní znaky? Ukazovat co nejvíc kůže? K tomu je dobrá výmluva na jaře a v létě, že je horko.

V létě se mě paradoxně stále někdo ptá, jestli mi v těch historických šatech ze dvou vrstev lnu není horko. Nejčastěji se ptají upocené, na sluníčku osmažené slečny či paní v umělých tílkách a mikrosukních nebo kraťáskách (přičemž ty jsou mnohdy ještě zaříznuté, aby odhalovaly co největší plochu hýždí, protože je to sexy). Věřte nebo ne, dlouhé lněné šaty jsou to nejlepší, co na sobě můžete v létě mít. Sice nacucnou potem a veškerým prachem, který se jen na českých hradech a bitvách najde, ale je mi v nich skvěle a nespálím se. Která sexbomba se chce smažit v tílku a v 50 vypadat jako seschlá stařena, prosím.

Dámy jsou sexy jak sviňa, což? A víte, že jim nezávidím? Nějak se mi nezdá vhodné ukazovat spodní prádlo všem kolemjdoucím. Raději budu mít šaty od krku až po zem, než aby se mi všude pořád něco vyhrnovalo, přetáčelo a ukazovalo.

Přímo zbožňuji viktoriánskou módu a jeden čas jsem zkoušela chodit v lolitě. Moc mi to nesedlo, protože se v krátkých sukních necítím, nesnáším punčochy a jsem líná dělat si nějaké složitosti s vlasy. Komentáře okolí byly vesměs typu "je to divný, dělá ti to velkou prdel, vůbec v tom nevypadáš sexy". Argument jak sviňa, když o vás stejně vědí, že se nesnažíte být sexy.

Ukázka viktoriánskou dobou inspirované tvorby jedné dámy, která si říká Riwaa Nerona. Je to sexy? Velice!

SLINT...

Chci chci chci chci chci! Ale kam je nosit?

Marně doufám, že jednou tahle mánie být za všech okolností sexy zanikne, že to přestane být IN. Protože když jsou holčičky odmala vychovávány s cílem být sexy a sbalit milionáře, dopadá to všelijak, například dětskými soutěžemi krásy a jinými zvěrstvy. (Kdo chce vědět víc, nechť zadá do Google "child beauty pageants", "princess syndrome" nebo "children sexualization". Je to fuj a děti by těchto věcí měly být ušetřeny.)

Co z toho plyne? Inu, jako většina dam se snažím, aby mi to slušelo. Pokud u toho náhodou vypadám sexy, tak mě omluvte, já to neudělala schválně.

Kendra vs rok 2011

2012-01-11T07:37:00.004+01:00

Co mi přinesl rok 2011? Byl plný změn a událostí nejen v mém životě, ale i ve světě.

Sledovala jsem v televizi svatbu prince Williama a Catherine Middletonové, nyní vévody a vévodkyně z Cambridge. Pochopitelně jsem byla zvědavá hlavně na šaty nevěsty, které byly velmi krásné a elegantní. Vévodkyně z Cambridge se holt umí oblékat a má na to prostředky. Ale William v uniformě RAF je taky k sežrání. Jak nám dospěl, tak začal trochu plešatět, holt podoba s tatínkem se nezapře. Nejvíc mě bavilo, jak byla kolem toho spousta článků na internetu a pod nimi někteří diskutující vyřvávali, jak už s tím mají dát média pokoj a jak je to strašně nezajímá.

Jejich svatební den byl zároveň řádným termínem pro odevzdání diplomové práce na mém mateřském kabinetu na MU. Ten jsem nestihla a práci jsem odevzdala v opravném termínu na konci června.

Jak se blížily státnice, začala mít moje králičice zdravotní problémy. Byla apatická a nechtěla jíst ani pít. Na klinice na VFU diagnostikovali nádor v děloze, takže Nastěnka podstoupila kastraci a dostala nějaké léky na rozjedení. Krmila jsem ji zeleninovou dětskou výživou za použití mírného násilí a do vody jsem na radu veterináře přidávala špetku soli, aby měla Nastěnka ještě větší žízeň a ještě víc pila. To by člověk nevěřil, jak ta mrkvová přesnídávka barví a kam všude je králík schopen ji rozpatlat. Postupně jsme nabrali ztracenou váhu zpět a doufám, že v červenci spolu oslavíme narozeniny, moje dvacáté páté a Nastěnčiny šesté.

Ke státnicím jsem šla v druhém týdnu v září. Místo šrocení jsem běhala po veterině a pracovních pohovorech. Na státnice jsem šla patřičně vyklepaná, neboť obhajoba mé bakalářky byla katastrofa. Nakonec jsem dostala z obhajoby D a z ústní zkoušky C (nemohla jsem za prase přijít na slovo "folksonomie"), takže celkem z toho udělali D.

Po státnicích jsem nastoupila do práce a v listopadu promovala. Účastnili se rovněž rodiče, bratr s přítelkyní, babička a můj drahý. Na promoci jsem dorazila v dlouhých černých šatech a bolerku (zřejmě velice originální myšlenka, soudíc podle ostatních promujících dam), nicméně i přesto jsem měla suverénně největší dekolt. Když jsem nad berlou stvrzovala studentský slib slovy "Spondeo ac polliceor", děkan měl zajímavě zasněný výraz.

Tatínek byl z mého diplomu celý pryč!

K promoci jsem měla slíbeno největší sériově vyráběné puzzle na světě, 32000dílkové Double Retrospect od Ravensburger. Nakonec se puzzle objevilo až pod stromečkem, resp. pod stolkem, na němž stromeček stál, protože pod samotný stromeček by se nevešlo. Je to krabice jak sviňa a už se těším, až si ho někam složené vystavím. (Doma se vejde leda tak na strop, složený obrázek měří totiž 544 x 192 cm.) Má tu výhodu, že je rozděleno do osmi pytlů, takže teď mám jeden pytel rozložený doma a druhý v Praze. Když se potřebuji odreagovat puzzlením, vždycky je pytel po ruce :)

Předsevzetí do nového roku 2012? Moderní je nedávat si žádná předsevzetí, případně jsou to nepříjemné povinnosti typu zhubnout, přestat kouřit, neutrácet za blbosti apod. Já mám předsevzetí tři:

1. Nenechat se nikým zbytečně nasírat, ZEJMÉNA ne pokud jde o debaty o hovně.
1. Došít kostým rytíře Jedi na premiéru SW E1 ve 3D a patřičně si tam v něm zamachrovat.
1. Pořídit si tablet, abych se v tom autobuse na trase Praha-Znojmo pořád nenudila. A žádná iJabka, neboť lpím na kompatibilitě, .avi filmech s externími titulky a USB kabelu.

(Číslování je správně, protože je to přece všechno strašně důležité.)

Všem přeji mnoho úspěchů do nového roku, a pokud nebude všechno podle vašich představ, neztrácejte naději. Ono to nikdy nebude úplně podle vašich představ. Pak bychom postrádali příjemná překvapení, že?

PF 2012

2011-12-24T11:17:00.005+01:00

Moji milí, přejeme vám veselý zimní slunovrat a mnoho štěstí v novém roce.

O úpadku umění kuchařek

2011-12-18T10:58:00.003+01:00

Dávno tomu, co jsem slyšela názor, že "ženské neumějí vařit, protože jsem v životě neviděl šéfkuchařku". Já bych si jako protiargument dovolila ocitovat stařenku Oggovou: "Já proti muskejm nic nemám. Naopak. Ale neumějí vařit. Jó, dělat to, čemu se dneska moderně říká cuisine, to možná. Šoupněte je do nějaký velký kuchyně se spoustou kuchařů a kuchtíků, na který můžou křičet, a dokážou usmažit nějaký to vajíčko, umělecky ho naaranžovat na talíř a tuhle obložit zeleninou a támhle podložit listem něčeho dost pofiderního, ale řekněte jim, že maj vařit den co den houfu věčně hladovejch dětí za šest pencí, a dostanou z toho migrénu."

Jestli muži umějí vařit nebo ne, to já nevím, pravděpodobně jsou na tom stejně jako ženy, tzn. někdo umí vařit, někdo si myslí, že umí vařit, a někdo prostě nevaří. Osobně neznám muže, který by denodenně doma vařil něco, co není topinka nebo smažený sýr. (Darth Pohlreich se nepočítá, jakož ani jiní lidé, kteří se vařením živí, dnes je řeč o vaření doma.)

Feministky nechť mě uklovou, ale já se domnívám, že každá žena by měla umět alespoň trochu vařit. Ne nutně takové ty věci zpaměti a od oka, stačí, když umí dodržovat recepty. Ne jako moje babička, která dostane recept na koláč a na jeho základě vyprodukuje drobivý piškot bez chuti s tím, že "sem neměla hladkou mouku, tak sem dala polohrubou, toho cukru tam taky nemusí bét tolik, aspoň to bude zdravější a levnější, a prosimtě, jaký podmáslí, stačí mlíko". Takhle to prostě nefunguje. Nejdřív musíte dobře znát pravidla, která porušujete.

Relativně nedávno proběhla na blozích diskuse o Mimibazaru, kde je mimo jiných zvěrstev také spousta receptů zveřejněných čtenářkami. Osobně receptům z internetu a z televizních pořadů nevěřím, i když se tam pravděpodobně něco dobrého najde. Nejvíc mě rozčílil recept na "rychlou pizzu z rohlíků super odzkoušenou". To není pizza, to je salámová buchta ze zbytků, a nazývat to pizzou je urážka italské kuchyně. Pochopitelně je to rychleji hotové a je to LEVNÉ, že, ale pizza není placka z jakéhokoli těsta, kterou jste natřeli kečupem, poskládali salámem a na to nastrouhali eidam.

A dalších super rychlých a levných receptů je tam spousta. Eidam, kabanos, salám junior, kečup, tatarka, vegeta... BLE! Copak už nikdo neumí vařit z normálních surovin? A neohánějte se mi tu tím, že po příchodu z práce vám nezbývá čas udělat nic jiného než smažený sýr nebo topinky. Co třeba strčit do trouby masové špízy nebo zapéct těstoviny na boloňský způsob? Uvařit bramboračku s houbami? To vám možná zabere o půl hodiny víc času, ale aspoň nebudete jíst smažené blafy s kečupem. Popravdě bych kečup nejraději zakázala, rajčat v tom stejně moc není, a když už, tak jsou to ta nahnilá, která by se neprodala.

Když se bavím s kamarádkami ze šermu, které jsou schopné si dva dny dopředu zadělávat žitný kvásek na kyselo nebo strávit celou sobotu pečením frgálů, ocitám se v jiném světě. Skoro by se chtělo zarecitovat reklamu: "Tady je svět ještě v pořádku." Jsem ráda, že se najdou i mladé slečny, které si z domova odnesly původní M. D. Rettigovou nebo Sandtnerovou, kterou jejich maminka někde sehnala a nikdy pořádně neotevřela. Pochopitelně podle výše zmíněných kuchařek z 19. století lze těžko vařit denodenně, pokud nejste žena v domácnosti a manžel nevydělává nadprůměrnou mzdu. Ale jednou za čas, v sobotu, když je na to klid...

Sama ještě pořádně vařit neumím, ale maminka mě naučila důležitou věc. Dobré syté jídlo se nedá ošidit. Nemůžete vařit z levných náhražek a očekávat, že jídlo bude stejně výživné, chutné a kvalitní jako jeho plnohodnotná předloha. Nevěřím žádnému receptu na hlavní chod, který je nadepsán jako rychlý, jednoduchý a levný. Ono s tou levností to taky není vždy pravda, někdy je rozdíl pár korun (třeba u rajské polévky, i na tu existují recepty z kečupu, pomoc!).

Jinými slovy na závěr:

Vařte si, co chcete, ale nestavte rychlé, jednoduché a levné recepty na roveň se skutečnou domácí kuchyní. Není to totéž a už vůbec ne vylepšení. Je to ústupek lidské lenosti a snaze ušetřit čas a peníze na úkor kvality jídla. Tečka.

Moravské postřehy z Prahy II.

2011-12-01T08:56:00.003+01:00

Dnes v noci se mi podařila kuriózní věc. Vzbudila mě potřeba na toaletu, což zase tak kuriózní není, tak jsem vstala a vykonala, co bylo třeba. Pak jsem se vrátila do ložnice a automaticky se začala oblékat. Johnak se vzbudil a povídá:

- Co děláš?
+ Co bych dělala, oblíkám se.
- Vždyť budík ještě nezvonil.
+ Aha... *podívám se na mobil, je půl druhé ráno* Hmmm... *zase sundám ponožky a jdu spát*

Naučený režim holt dělá svoje. Kdyby můj osudový muž nebyl doma (občas bývá pracovně pryč), tak jsem možná šla o půl druhé v noci do práce. Anebo taky ne, pravděpodobně bych si všimla času při odpojování mobilu od nabíječky nebo faktu, že na zastávce autobusu nikdo není a jezdí noční linky. Občas se zadaří zajímavá haluz.

Mým dnešním záměrem je vypovědět něco o pražské MHD očima vidláka (nebo vidlačky?). Pražské MHD si denně užiju minimálně dvě hodiny, podle hustoty provozu někdy i víc. Co mě na tom hrozí nejvíc - Pražáci to považují za normální. Oni v tom žijí třeba celý život. (Teď pomineme fakt, že drtivá většina lidí, které tu potkáte, nejsou Pražáci, víme?) Připadá jim normální, že cesta do práce trvá hodinu, že je všude spousta držkujících důchodců, páchnoucích bezdomovců a stařenek, které si chtějí povídat. Né že by v Brně na hlavasu nebyla spousta jehovistů a jiných somráků, o parku na Moravském náměstí nemluvě. Ale málokdy se mi stalo, aby si se mnou někdo cizí v šalině začal povídat (resp. vedl monolog v domnění, že se jedná o dialog).

Navíc, někteří důchodci rozhodně nevypadají na to, že by umřeli, pokud je nepustíte sednout. Když babča svižně doběhne autobus a pak se dramaticky belhá do schodů, aby ji někdo pustil sednout, je mi hanba i za ni. A pokud se dva dědové začnou bavit o té dnešní mládeži (jak je to strašný, jak to nic neumí ve škole a akorát "honí parádu") a ukazují si při tom prstem přes celý vagon metra na můj kožený kabát, tak mám dojem, by je někdo měl srovnat. Za prvé, prstem se neukazuje. Za druhé, když chodím v dlouhém kabátu, znamená to, že nic neumím ve škole? Fascinující. To bych zrovna tak mohla já začít vykládat tirády o tom, jak jsou všichni ti důchodci primitivní, všechny jen obtěžují, chodí hnusně oblečení, na všechno brblají a místo parády honí slevy po celém městě. Mělo by to stejnou informační hodnotu jako jejich proslovy, čili nulovou.

Čiže, důchodci jsou všude, ale v Praze si mě z nějakého důvodu více všímají (nebo to více dávají najevo).

Co mě dále v pražské MHD nebaví, jsou ty samolepky všude. Na dveřích vagonů metra je spousta nelegálně vylepené reklamy, hlavně na různé klubové party, hudební festivaly, elektronické obchody, slevové portály, seznamky apod. Vypadá to hrozně. V Brně by vylezl řidič šaliny z kokpitu a dal vám do držky.

Jinak jsou samozřejmě olepené i zastávky autobusů, podchody a kandelábry. Na těch vedou hlavně nebankovní půjčky. Je smutné, když vidíte na první pohled neseriózní reklamu na poskytování finančních půjček, jak jsou všechny ty papírky s adresou a telefonním číslem už otrhané. Lidi, neblbněte. Když nemáte na dovolenou nebo na novou kuchyň, tak seďte doma a našetřete si. Nemám peníze = nic si nekoupím. Hotovo, tečka.

Co nejvíc nenávidím na MHD, ať už v Praze nebo v Brně, jsou přecpané vozy. V odpolední špičce, když jdou lidé z práce, nebo kolem nákupních center můžete být rádi, že jste se vůbec vešli dovnitř. Jednak je tam vydýcháno, v létě zapoceno (fůůj!), a otírají se o mě cizí lidé. V pátek jezdí domů studenti s krosnami a těmi megakufry na kolečkách, teď kolem Vánoc tam zavazí ještě víc lidí s velkými taškami, chvojím a podobně. Někteří bezdomovci, když žádají o drobné, mě šťouchají do paže. Ble. Když mě pak chytne za rameno soudruh inkvizitor, mám chuť ho kopnout do úsměvu a říct, ať na mě LASKAVĚ NESAHÁ a počká, než vyndám tu šalin... pardon, průkazku.

A těším se na Vánoce, tak!

Moravské postřehy z Prahy

2011-11-22T09:24:00.004+01:00

Praha je velká, to znamená, že je tam všeho víc, ale zase je to rozptýleno na větší ploše a je třeba víc hledat. Na rozdíl od Brna se vám v Praze nestane zase tak často, že byste objevili nějaký zajímavý obchod jen tím, že jste náhodou šli kolem. Musíte týrat Google, vyptávat se známých a mít při skupinové konverzaci na žádané téma neustále nastražené uši.

Například knihkupectví. V Praze je mnoho nákupních center, která zpravidla obsahují nejméně jedno knihkupectví. Nevýhodou těchto hypermarketů s knihami je, že se snaží uspokojit masy a mít ve svém sortimentu úplně všechno. To je fyzicky nemožné, takže ve výsledku tam reklamy lákají zejména na nejnovější bestsellery, kuchařky, univerzální encyklopedie o čemkoliv (české dějiny jsou, zdá se, čím dál populárnější) a dětské knihy. Na tom není nic špatného, knihkupec je také podnikatel, který tuto činnost provozuje pro mrzký mamon, a když chcete něco, co nemá, samozřejmě nasaďte pilu rovnou ke konkurenci.

Knihkupectví specializovaných na SF a spol. najdeme v Praze rovněž zákonitě víc než v Brně (tam vím o dvou), ale pohybovat se centrem Prahy rychlostí šest knihkupectví za hodinu je nemožné. Shánění jednoho konkrétního titulu se tak může protáhnout na několik dní, protože jít do jiného knihkupectví znamená dojet tam MHD (vyžaduje plánování), a to trvá dlouho. V Brně si do jiného knihkupectví prostě dojdete.

Co máme v Brně: Arrakis, Černá planeta (pozor, pohled na jejich web bolí)
Co mají v Praze: Dračí doupě, Krakatit, Seqoy, Wales ...

Víc je také obchodů s látkami a šicí galanterií a nabízejí mnohem zajímavější věci. Oko fantasákovo i LH-fašounovo potěší několik různých obchodů s brokáty, sametem, hedvábím a zajímavými pseudohistorickými nebo fantasy šperky. Ceny materiálů se sice různí, ale spíš od obchodu než od města. Ach jo, chybí mi tu Kars.

Kvalitní přehled pražských i brněnských obchodů s látkami najdete na Módním pekle v článku Obchody s látkami: Praha, Brno, internet.

Co se týče nabídky oblečení, zatím jsem rozdíl mezi Prahou a Brnem nepocítila. Ganga má samozřejmě větší výběr v Praze než v Brně, ale mezi standardními módními řetězci typu C&A, New Yorker, Guess nebo Tally Weijl asi žádný rozdíl není, resp. na první pohled jsem si ho nevšimla a hlouběji jsem to nezkoumala. V jednom pražském nákupním centru jsem narazila na členění podle pater "Móda" a "Móda pro mladé". Fascinující.

Možnosti nakupování se mi zatím jeví býti širšími v Praze, protože mám ten dojem, že Pražané tráví volný čas na nákupech. Ne že by brněnská nákupní centra zela prázdnotou, ale málokdy se mi stalo, že bych se musela prodírat davy jindy než před Vánocemi. Tady to vypadá jako v předvánočním Brně pořád, takže až ty Vánoce opravdu přijdou, v obchodech pravděpodobně nebude k hnutí a zákazníci budou vypadávat okny. Dámy si budou vzájemně šlapat po hlavách a rvát si z rukou poslední exemplář kýženého chytrého mobilního telefonu na prodejně. Děti budou z nudy ječet a skákat cizím lidem pod nákupní vozíky nebo bourat pyramidy toaletních papírů. Nevím, co mají lidi pořád s tím "předvánočním shonem", ten je v podstatě dobrovolný, když se chcete rozčilovat, mačkat se v obchodech, rvát se s důchodci o zboží v akci a běhat sem a tam kvůli každé blbosti, tak prosím.

A těším se na Vánoce, tak!

Tož tak

2011-11-16T10:03:00.003+01:00

Většina mých známých už o tom pravděpodobně ví, ale tak pro pořádek - byla jsem okolnostmi donucena přesídlit do Prahy. Okolnostmi se pro účely této práce rozumí trh pracovních příležitostí, protože celé Brno pohrdlo absolventkou se skvěle napsaným životopisem (který se snažil maskovat skutečnost, že uchazečka čerstvě vylezla ze školy a regulérně do práce zatím nikde nechodila). A to si na něm Johnak dal tak záležet!

V Praze jsem nastoupila do jedné z mnoha vysokoškolských knihoven. Abych uchránila čest oné instituce, nebudu ji jmenovat, kdo ví, ten ví, a kdo neví, nepřijde o věneček. ;-)

Co dělá Kendra knihovnice, když pracuje? Kromě hraní s virtuálními koníčky, slintání nad krásnými sárí a pití čaje? Přednáší studentům o tom, jak mají napsat své diplomové práce a že nemají opisovat, vede semináře o vyhledávání v odborných databázích, provozuje elektronický obchod se skripty a odpovídá na zvědavé e-maily a telefonáty. Zkrátka dělá to, co těch pět let studovala. Vždy se těší na oběd a konec pracovní doby, který nastává v 16:00. To znamená, že v 15:50 je již čas zašněrovat glády, upravit zvalchovanou sukni (sezení u PC sárí ani polosárí nesvědčí), obléct kabát a jiné teplé věci a s úderem čtvrté si pípnout odchod.

Popisovat, co se mi zdálo, nemá moc cenu, jsou to samé spíše nepříjemné a zmatené obrázky. Většinu si nezapamatuji déle než pár minut po probuzení a jejich rozbor mi nic nepřináší. Proto tu nějaký čas budu popisovat, jak se mám a co dělám, abych neztratila psací grif. A třeba bude i něco o Koprconu. (Třeba se Trewor dočká pokračování své reklamní kampaně v mém snovém deníčku, takže nepřepínejte!)

Kendra si koupila polosárí

2011-11-08T12:04:00.004+01:00

A ne jen tak ledajaké! Kolové! To znamená, že má velmi širokou sukni, a když si sednu na zem, utvoří kolem mě kruh z bavlny s jemným proužkem. To je on, mého srdce šampion:

Pod černou dhupattou je schováno čoli ze stejné látky jako sukně a s tímtéž černobílým lemem. Čoli jsem si v obchodě ani nezkoušela s tím, že ho stejně nosit nebudu. Doma jsem si ho zkusmo oblékla. Nejde přetáhnout přes hlavu, neb je bavlněné, a je nutno rozepnout knoflíčky vpředu. Kupodivu mi čoli sedne, jako by ho ušili na míru. Šikovní kluci, ti Indové.

Dhupatta je taková z nouze ctnost, je to kus jemné černé bavlny bez ozdob. Pravděpodobně si k tomuto polosárí koupím jinou, protože tahle se nedá nosit na hlavě stylem mahárání - vypadám, jako když jdu na funus. Nebo bych ji mohla nějak dozdobit. Každopádně se musím naučit skládat dhupattu zvlášť, ať je pěkně rovná a ne jako pytel. U viskózových sárí to jde samo, tady je třeba dát si záležet.

Polosárí se mi zalíbilo hlavně kvůli sukni, která je sama o sobě absolutně boží! :-) Určitě si najde místo i v mém civilním šatníku. (Mám já vůbec něco jako civilní šatník? Mám, kvůli práci/škole/rodičům. Ale za vyhozené obyčejné věci už dokupuji téměř výhradně geekoviny, takže s civilní sekcí to jde v mé skříni poněkud z kopce.)

Tímto jedním polosárí určitě neskončím. Existují mnohem krásnější kousky, než je tento, a indické nevěsty mají polosárí v čím dál větší oblibě. Někdy si říkám, jak ta látka vůbec unese všechny ty kamínky, korálky, flitry, zlato a skutečné polodrahokamy?

Kdybyste si chtěli zjistit něco více o polosárí, nadatlujte do vyhledávače "lehenga" nebo "half saree". Dotaz "bridal lehenga" vede k mnoha stránkách úžasných skvostů :-)

Roztomilý chobůtek

2011-11-05T11:49:00.000+01:00

Tfuj, tady to žije! *sfoukává prach z písmenek*

Dnes se mi zdálo, že jsme byli s rodinou na návštěvě blíže neurčených rodinných známých, kteří měli několikaměsíční mimino. Byl to kluk a místo nosu měl malý chobůtek :) Nikomu to nepřišlo divné, ani mně ne. Všichni na něj ťuťali a ňuňali, on s chobotem nadšeně ňuchal a když se něčemu podivil, tak mu v chobotu škublo, jako když si slůně škytne.
-------------------
Mám 10měsíčního prasynovce (vnouček pratety), který se jmenuje Bartoloměj. Nekecám.

Kostýmové plány do budoucna

2011-05-05T15:21:00.011+02:00

Hoďme realitu za hlavu a pojďme si zasnít...

Kromě historických kostýmů (sezóna za rohem, čas začít vyšilovat, že...) dodělávám:

Star Wars: Princezna Leia v uniformě nejvyšší velitelky rebelských ozbrojených sil. Už je skoro hotovo, zbývá dořešit, jak to zařídit, aby držely boty pohromadě.
K poctěééé zbraň!

Aktuální:

The Guild: Codex. Žeru The Guild, žeru Felicii Day, žeru fantasy, žeru počítačové RPG! Mám již všechen materiál nakoupený doma, jen se do toho pustit.

Vážně uvažuji o:

Star Wars: Padmé Amidala v šatech na chatě u vody. Do loďky v tom lézt opravdu nebudu (mimochodem, asi mě dlouho nikdo do žádné loďky nedostane) a asi si budu muset dávat pozor na vlečku. Mám hotový rozpočet a zjištěny potřebné pracovní postupy, nedostává se zatím času a financí.

Star Wars: Tionne Solusar, knihovnice z chrámu Jediů. Obrázek jí sice moc nelichotí, ale přece jen je to knihovnice. On by nebyl k zahození ani kostým Jocasty Nu, jenže ta zcela oprávněně dostala titul Nejhorší knihovnice v galaxii. (Prý co ona nenajde, to neexistuje, to je žvást, co?) Třeba si udělám nějaký vlastní knihovnický ohoz, inspirovaný oběma dámami.

Star Wars: Plo Koon, mistr Jedi a člen nejvyšší Rady. To jste nečekali, co? Že by se křehké děvče chtělo schovávat za takovou obludu? Když on je tak sexy a já velmi ráda straším malé děti... MWAHHAHAHA! No dobrá... tak ne. Jen trošku. Vážně.

Líbí se mi, ale nevím, zda se mi bude chtít je dělat, nebo zda mi to bude slušet:

Star Wars: Padmé Amidala na pikniku s obřími klíšťaty. Moc krásné šaty, ale shánět materiál a všechno to vyšívání a nažehlování kamínků... bude to pracné.

Star Wars: Padmé Amidala večeřící divné ovoce a posléze se nahřívající u krbu. Tady si nejsem jistá, jak bych v těch šatech vypadala, přinejmenším by mi přetékalo podpaží.

Star Wars: Princezna Leia v Oblačném městě. Já vám pořád nevím, jestli se mi ten kostým líbí, nebo ne.

Star Wars: Sabé u příležitosti předávání jiskřící koule Gunganům. Tady jsou dva problémy: nevím, zda mně nebudou mít neznalí lidé za Sitha, a navíc je tento kostým dost těžký na ušití, aby skutečně držel takový tvar, jak má, a ne abych vypadala jak v zeleném sametovém pytli.

Kostým snů:

Star Wars: Královna Amidala v kimonu a celkovou vizáží á la gejša. Tak za prvé, tohle bude drahé. Za druhé, není to na celodenní nošení, bude v tom horko, bude se to všelijak mačkat a shrnovat, nosit možno maximálně v interiéru. Za třetí, udělat ten obličejový makeup dokonale a ne jako pleťovou masku je náročné a navíc se nesmíte usmát ani nijak výrazně mluvit, protože zuby vypadají proti té bílé tváři příšerně žluté. Proč myslíte, že se gejši nesmějí? Aby nevypadaly jako koně. Ale stejně bych si ho přála. Snad někdy...

Zpátky na zem, jdeme něco dělat.

Epizoda VII: Jediové vrací úder

2011-04-19T21:43:00.002+02:00

Tento článek vyjadřuje výhradně osobní mínění Kendry knihovnice. Je psán s klidnou hlavou, bez záměru někoho nařknout či urazit. (Nemůžu ale zaručit, že k tomu nedojde.) Názory v článku sepsané nelze vztahovat na jiné osoby ani organizace, ani na moje přátele nebo spolučleny.

Tak už nám ta podařenost přišla do televize... A sice v pořadu Ta naše povaha česká ve čtvrtek 14. 4. 2011.

Záznam pořadu můžete zhlédnout v internetovém archivu ČT.

Filmoví fanoušci z toho vyšli lépe, než jsem čekala, přesto by se pan Martin Dušek měl stydět. Reportáž byla opět účelová (stejně jako jeho Vikingové z Brna) a ten účel byl udělat z jediistů blbce. Jak jsem byla poučena, nejsou všichni stoupenci této životní filosofie "jedna velká rodina", také jsou mezi nimi různé přístupy, náhledy na věc a samozřejmě i neshody.

Že tam nepoužili ani jednu věc, co jsem řekla, jsem čekala a nijak mě to nepřekvapilo. (Jsem osoba v modrých plátěných šatech vedle mladého muže v černém plášti, nenalíčená, neučesaná, zadržuji smích, což spíš působí, jako bych potřebovala na toaletu. :D) Nepoužili ale ani jiné, zajímavější argumenty kostýmovaných fanoušků, zato je evidentně zaujal pád přezky z opasku Dartha Vadera. Alespoň že tam dali tu scénu z metra, protože kdyby měla Leia otrokyně potom ten kriplcon zbytečně, tak by to fakt nakrklo.

Postconové vyjádření p. Pekárka, že jako sekta na ně působíme spíš my, mě na rozdíl od několika jiných fanů nechalo chladnou. Mně zase připadají jako sekta třeba motorkáři - taky je nechápu a to, co dělají, mi připadá absolutně nelogické, ale respektuju je. (Jsou na mě doma v přesile tři proti jedné, tak co mám dělat, že...)
Rozhovor o nepotřebnosti hmotných statků se ale mohl točit jinde než v cukrárně, kde protagonisté dlabali zákusky :D A ta cigareta na konci, e e...

Mnohem rozumněji působili ti dva kluci v pískovně, nebo kde se to točilo. Jediismus prezentovali spíš jako vnitřní životní filosofii a ne církev, kterou je třeba "legalizovat" papírem z ministerstva a veřejně se s ní chlubit: hele, já jsem Jedi, to čumíte, co? V životě se snažím řídit spoustou zásad jediismu, aniž bych přitom jediismus vyznávala. Hvězdné války a jiná hrdinská fantasy sledované od mé rané adolescence s tím taky mají něco společného. Nu a kněz na střeše - z něj jsem měla dojem, že se nesnažil moc chápat, protože si sám připadal nepochopen. Ale třeba se pletu, jen mi to tak přišlo, jak se s tím klukem odměřeně bavil.

Ten kluk má teď přezdívku "pan Cukřenka" a nejen já z něj mám solidní srandu :D Schopnost dívat se na věci jiným způsobem je základem kreativity a osobního rozvoje, ale podal to dost nešikovně. U tvrzení, že jsme všichni čistá láska, jsem už dostávala křeče do bránice. A to posílání barvy mě dorazilo... popravdě, já taky tipla růžovou. S Johnakem jsme to zkoušeli, a taky z nás Jediové nebudou. Pan Cukřenka asi došel k názoru, že stačí, abyste uvěřili v Sílu, a budou z vás telepati, telekinetici a supersamurajové.

Oblast paranormálních schopností a jevů zatím není moc probádaná a spousta lidí tomu ani nevěří. Většinou se ale mluví o tom, že již od narození byla přítomná latentní schopnost a projevila se až později vlivem vnějších událostí nebo mentálním cvičením. Z fiktivního univerza jmenujme třeba: Carrie, Žhářka (oboje od Stephena Kinga), celá banda X-Men nebo Liz Sherman z Hellboye. Filmoví Jediové taky zvedali hrušky nebo stíhačky, plátkovali sithské lordy jako cibuli a ještě ke všemu byli za každých okolností úžasně fotogeničtí. Ale Jediem nemohl být každý, jen ten, kdo prokázal potřebné schopnosti.

Ve světě, který považujeme za reálný, je jediismus spíše etická nauka nebo obecně životní filosofie. Ale asi těžko vám přičaruje nějaké superschopnosti. Neudělá z vás borce a asi na vás ani nepoletí víc holek. A váš FX lightsaber nebude o nic laserovější, než byl předtím :D

Závěr: Dobře jsem se pobavila. Stejně víme svoje, tak co ;o) Pochybuji o tom, že by tento pořad měl nějaký výrazný vliv na mínění českého stáda.

Nadrátovaná upírka a pochybné akvárium

2011-03-28T10:33:00.003+02:00

Dnes se mi po dlouhé době zdály ošklivé věci. Ta první se mě osobně naštěstí netýkala a ta druhá se mi už jednou stala.

Zdálo se mi, že jsem seděla doma v obýváku a listovala televizním programem. V 19:20 měl na ČT2 běžet nějaký nespecifikovaný indický film. Říkám si: super, trocha roztančených barviček z Bollywoodu nikdy nezaškodí, a na film jsem se dívala. Jenže žádné veselé písničky ani kilometry vyšívaného hedvábí se nekonaly. Byl to horor, dosti ošklivě naturalistický a nechutný, ale stejně jsem chtěla vědět, jak to bude dál. Tak jsem občas pokukovala, abych se hned na to při nějakém nechutném detailu opět upřeně dívala do gauče a poslouchala jen zvuk.

Bylo to o dívce, kterou někam zavřel šílený maniak a tam ji mučil. Měla drobné špičaté zoubky a on jí byl úplně uchvácen, takže ji "vylepšoval" různými drátkovými konstrukcemi, které vypadaly jako stará rovnátka nebo nějaké zdánlivě nesmyslné tvary z drátků. Tyhle věci jí přišíval tenkým drátkem do kůže nebo zapichoval pomocí různě trčících drátků a háčků. Na několika místech měla kůží protažené chromované řetízky. Ale krev jí moc netekla, jen trochu špinila. Maniak byl asi pánem svého řemesla.

Nakonec ji za ty řetízky zavěsil na konstrukci nad postelí a nechal ji v noci ve městě před nemocnicí. Dívka byla samozřejmě šílená a vyjadřovala se jen koulením očima, slintáním a vzteklým vrčením. Před nemocnicí ji našla jedna ze sester, se kterou to málem seklo, spustila hysterický řev a okamžitě se rozjela záchranná akce. Šlo to těžko, protože děvče v sobě mělo spoustu těch "udělátek" všude možně. Vybavuji si jeden "záběr", kdy jí lékař vyjímal cosi zabodnutého tam. AAUU. Různě z ní ty drátky vyndávali, vystříhávali a vyvlékali a ona celou dobu chrchlala krev.

Po všech těch operacích ale měla na sobě jen miniaturní jizvičky. Přišla za ní psychiatrička převlečená za upírku, celá od umělé krve, a podařilo se jí skutečně dostat z dívky pár slov. O čem, to nevím. Jinak nemluvila s nikým. Psychiatričku viděla svým pohledem jako překrásnou sexy upírku, která jí slibuje, že spolu vyvraždí personál nemocnice a někam spolu utečou. A pak jednou sama z nemocnice opravdu utekla.

Vydala se hledat svého trýznitele, protože se k němu chtěla vrátit. Našla ho nad městem na podstavci, kde stál jako socha a vůbec se nehýbal. Jen mu vlál kabát. Vzala nůžky a kabát rozstříhala, ale on se stejně neprobral.

...tma...

Další sen. Naše základní škola, trochu přestavěná. Byly tam větší prostory pro zaměstnance a byla tam i moje mamka, která na té škole uklízí. Zrovna na chodbě zachraňovali protržené akvárium. Byla to totiž velká nákupní taška z takové té "plachtoviny" a na boku měla pár dírek. Na zemi se válela jedna černo-zlatá závojnatka. Taška visela za řemeny na nějakém rámu, ale pořád se nám nedařilo ji pevně chytit, různě se to vylévalo a voda byla všude.

Pak mě probral Cantina song, naznačující, že chrápat do devíti je až až. Ještě že tak.
--------------
První část snu fakt nevím, kde jsem vzala, protože se na horory zásadně nedívám a pro jistotu jsem zavírala oči i u del Torova Faunova labyrintu. Jedno zubaté dítě bylo v knížce, kterou jsem nedávno četla.

Akvárium jsme taky kdysi měli. Bylo skleněné a rozlepily se spoje. Rybičky šly provizorně do malého zahradního jezírka (máme dvě s minivodopádem, jedno malé, jedno velké) a laminátová podlaha v obýváku naštěstí taky přežila.

Můj historicky první report z conu, a sice PragoFFestu 2011, který měl být původně veselý, ale nakonec mi jeden vypatlaný idiot zkazil celou neděli

2011-02-07T21:28:00.004+01:00

Tož to bylo tak:

Na conu jsem pobývala zdarma, neboť jsem doručila Velkému Šamanovi do Arrakisu v Brně 600 ks letáčků na GameFFest a obdržela třídenní volňásek. Propaganda je někdy užitečná věc.

Do Prahy jsem dorazila oproti původním plánům až ve čtvrtek místo v úterý. Může za to jistá paní učitelka z oboru Archivnictví na FF MU, která zveřejnila výsledky písemek až druhého února ve 22:30. Opravný termín byl vyhlášen na třetího února v 9:00. Učila jsem se jako idiot a vytvořila si ultimátní tahák určený do rukávů košile, který mi nakonec k ničemu nebyl. Ale zato jsem se před conem lépe vyspala.

Čtvrteční večer jsem strávila v herně GameFFestu, kde jsem s různými známými i méně známými osobami hrála Svět, Time is up! nebo Pomluv si svůj fandom. Posledně jmenovaná hra jde stíhat při všem ;o) Též jsem vyzkoušela novou hru The Sims: Medieval. Určitě bych si to nekoupila, a nejspíš si to ani nestáhnu. Anebo jo, třeba zjistím, že to není taková blbost, jakou se mi hra jevila být po půlhodině.

Pátek až neděli jsem mohla korzovat po celém conu, čehož jsem využila k návštěvě několika přednášek. Kvůli kostýmu Padmé jsem si natočila vlasy, abych k němu měla i příslušný účes, ale vlasy se mi narovnaly ještě před polednem, takže spíš než senátorka ze mě byla čarodějnice.

Přišla jsem i na besedu pojmenovanou: "I vy se chcete stát spisovateli?" Diskutujícími hosty byli Jan Kotouč, Míla Linc, Zdeněk Žemlička a nedostavivší se Leoš Kyša. Akce byla úspěšná, dostala jsem knihu Míly Lince Stíny černého hvozdu s věnováním. Jeden výtisk byl vystaven na stole a padl návrh věnovat jej dívce, která ukáže prsa. I nezaváhala jsem a využila tuto příležitost, přičemž Johnak se ani moc nezlobil. Díky ženské lsti žádné svlékání nebylo - pouze jsem vypjala hruď a ukázala prstem se slovy: "Tady a tady!" Tím pádem jsem ukázala obě prsa a kniha mi byla přiznána.

Mateřskou základnou mi v sobotu byl propagační stolek Lion Outpostu Rebel Legion, sdružení kostýmovaných filmových fanoušků, jejichž "pracovní náplní" je hlavně fotit se s dětmi či jinými zájemci.

A teď k tomu, co mě žere a proč tenhle žvást píšu:

V neděli od 11:00 probíhalo natáčení s Českou televizí. Místo mluvení o organizaci RL, o tom, co děláme atp. jsme byli postaveni před zástupce nově vznikajícího náboženského směru, jehož členové jej nazývají jediismus. Bystřejší z vás tuší, že tito lidé se snaží praktikovat víru v Sílu, známou z univerza Star Wars, jako skutečné náboženství.

Nemám nic proti jediismu (kromě pár výhrad, viz níže) ani proti tomu mladému muži, který sbíral podpisy nutné k založení nové církevní instituce. Obdivuju lidi, kteří se perou za svou věc, i když se mi ta věc třeba nelíbí a budu se prát za věc opačnou. Toto ale nebude ten případ. Vše, co mohu vytknout, je špatně zvolený název a dost zmatená prezentace na veřejnosti.

Název "jediismus" evokuje spojitost s rytíři řádu Jedi ze Star Wars. Jediové jsou řád, který své členy, nadané k využívání Síly, cvičí ve fyzických i psychických dovednostech, učí je sebekázni, morálce a diplomacii. Navíc je to vojenská organizace, kterou můžeme chápat jako odvětví armády staré Republiky, jsou to elitní vojáci, policisté, diplomati.

Z toho, co jsem pochopila ze slov zástupce jediistů, nic takového neplánují - nebudou mistři, učedníci, volená rada, nebude žádný chrám ani život v celibátu a přísné sebekázni. Naopak pravidla budou prý volná. Proč potom "Jedi" v názvu? Všeprostupující všudypřítomná životní síla nebo energie není v oblasti náboženské teorie ničím novým, nač tedy nový název? Nebo proč dávat do názvu rytíře Jedi a tím připomínat film, když by tam mohla být třeba jen Síla? Co třeba "Chrám Síly" nebo "Společnost pro vědomí Síly" nebo něco v tom smyslu, ale lépe znějícího?

Vraťme se ale k televiznímu redaktorovi, pro něhož se mi nabízí označení, které by pravděpodobně použila Kara "Starbuck" Thrace ze seriálu Battlestar Galactica: "Frakkin' idiot!" Byl mi povědomý hned, jak jsem ho viděla, ale nebyla jsem si jistá. S ostatními účastníky natáčení jsme se shodli, že to asi bude stejný redaktor, který tvořil dokument s názvem Vikingové z Brna. Shlédněte a uvidíte, horší mediální zvratky a totálně vykonstruovaný senzacechtivý hnus jsem nikdy neviděla. Ve světě šermířů se pohybuju už několik let, což sice není moc, ale dost na to, abych věděla, jak to na historických akcích a bitvách chodí.

A teď jsem stála před člověkem, který tohle natočil a šikovně z materiálu sestříhal jinou skutečnost, která se mu hodila do portfolia jako "skandální odhalení", a měla chuť mu naplivat do ksichtu. Chtěla jsem za ním po natáčení zajít a zeptat se ho, co z nás udělá: náboženské fanatiky, nácky, teroristy, islámské radikály nebo snad sektu pedofilů? Neudělala jsem to. Nechtěla jsem celou situaci ještě zhoršit.

Ze začátku jsme byli nahnáni do konfrontace se zástupcem jediismu, o kterém jsem již mluvila. Redaktor pochopitelně kladl sugestivní a konfrontační otázky, čímž vyvolával zdání hádky. (S mladíkem, který sbíral podpisy, jsem si promluvila i mimo kameru - opravdu se zřejmě vzájemně nechápeme. Nabyla jsem dojmu, že si obě strany myslí, že ti druzí jsou vypatlaní magoři, kteří těm prvním kazí obraz v očích veřejnosti.) Pak jsme točili v metru, kdy redaktor nechal Padmé zmrzat v Leiiných bikinách v teplotách kolem nuly, zřejmě aby nás postavil vedle "normálních" lidí se slovy: vidíte? Copak takhle se chová normální člověk?

Druhá část debaty se odehrála v jídelně, kde mě pan redaktor nakrkl hned ze začátku. Chtěl, abych si vyměnila místo na lavičce s jinou slečnou, která by měla být v záběru více. Požádal ji o to slovy: "Mohla by si tady slečna vyměnit místo tady s... eee... ezoteričkou?" Pouze jsem ho opravila, že můj oděv je kostým senátorky, i když ho to určitě nezajímalo. To označení mi osobně nevadí, spíš to, že se ohání výrazem "ezoterika", aniž by tušil, co to znamená, a tím opět dokázal, že je to idiot.

Z výsledného "dokumentu" vyjdou pravděpodobně jako magoři žijící ve vlastní realitě obě strany - praktikující jediisté i filmoví fanoušci. Možná nás dokonce ve střižně sloučí v jednu divnou sektu. Ale ať se stane cokoliv, i kdyby mě v tom dokumentu viděla celá naše ulice, nepřestanu nosit kostým a nepřestanu lidem vysvětlovat, že se mýlí.

Moc by mě potěšilo, kdybyste mi také napsali váš názor na věc. Filmoví fanoušci, jediisté, moji přátelé, náhodní kolemjdoucí... Ulevila jsem si, teď je čas na debatu.

What happens in 2010, stays in 2011

2011-01-03T13:20:00.003+01:00

Loňský Silvestr/letošní Nový rok byl mnohem veselejší než ten minulý. Snad už máme v hlavinkách klid a mír. Přesto došlo k odhalení pro mě dosud neznámých faktů:

Bossi čte a systematicky sbírá knížky pana Roberta Holdstocka. Palec nahoru!
Rybičková pomazánka nejen že nemusí být hnusná jako kdysi dávno ve školce, ale dokonce může být výborná. Přidejte čtyři další výborné pomazánky a máte luxusní žranici. Sakryš, škoda, že je LYA vdaná.
Vysychání míchy není radno podceňovat, zvlášť když se vám začne doma v jistých situacích hodně prášit.
Lord je větší hovado, než jsem si myslela. Jestli si ještě někdy bude brát do huby Thóra, dostane ne Mjollnirem, anýbrž gládou do holeně a Oxfordským slovníkem po hlavě. :D
Byl by ze mě špatný zlý génius, protože nechápu, nač mučit někoho, kdo nic neví. Ale stejně to vyzkouším.
Zatímco já si užívala Silvestra, u nás doma vinou mrazem nadzdvihnuté dlažby nešly zavřít dveře na dvorek se slepicemi. Drobná bráškova neopatrnost stačila, aby psi vtrhli dovnitř a všechny slepice nařádkovali na dlažbu pod střechou. Idefix se tak přežral, že nám poblil celý obývák a kuchyni slepičími vnitřnostmi a peřím. Ee. Teď bude brácha muset snášet vajíčka sám, dokud nekoupí nové slepice.

V uplynulém roce jinak převažovaly pozitivní věci. Například jsem zjistila, že do Prahy to není z jižní Moravy zase tak daleko, když se chce. :o) Zdvojnásobil se počet sárí v mé skříni. Zato do snového deníčku už prakticky není co psát, protože když už si na něco vzpomenu, jsou to převážně kraviny splácané z událostí posledních dnů. Čili nic zajímavého.

Ale mám vás ráda. ;o)

Veselé Vánoce, smradi :)

2010-12-24T13:50:00.001+01:00

Přeji k Vánocům i do nového roku hodně štěstí, zdraví a nějakou tu geekovinu pod stromečkem. Ideálně spřízněného geeka ;o)

Jak se nabíjí R2D2 ?

2010-10-31T19:19:00.006+01:00

*klik!*

Svítání aneb Bella: Temný rytíř

2010-09-20T09:43:00.013+02:00

Blanca nadhodila dva zajímavé spoilery: Edward při prvním sexu ve víru vášně rozkouše polštář, zatímco ona si nic nepamatuje, a později provede Belle při porodu císařský řez pomocí vlastních zubů. Protože ale prý knihu nečetla, uvedu to trošku na pravou míru.

Kniha začíná již v minulém díle avizovanou svatbou Isabelly Swanové a Edwarda Cullena, kterou proti vůli nevěsty zinscenuje Edova "sestra" Alice ve velkolepém stylu. A přijdou i vlkodlaci v čele s alfa samcem Jacobem.

Následuje svatební cesta na soukromý tropický ostrůvek Cullenových kdesi v Pacifiku. Tady dojde na nejeden rozkousaný polštář, rozervané Bellino sexy prádélko a dokonce částečně rozmlácenou postel. Bella si všechno pamatuje, má spoustu modřin, ale mluví hodně abstraktně. Snaží se přimět Eda k dalšímu sexu, ale ten nechce, aby jí znovu neublížil, a že až po proměně.

Nu, a jak už to při nechráněném sexu bývá, Bella otěhotní. Dítě samozřejmě není obyčejný člověk (Edward je upír a přiznejme si, ani Bella to nemá v hlavě příliš v pořádku :D) a roste v břiše mnohem rychleji než normální dítě. Edwardův adoptivní otec, lékař Carlisle, chce dítě zabít, vlkodlak Jacob rovněž, Bella si ho chce nechat. Dítě se snaží prokousat z břicha ven, láme žebra, pánev i páteř a tudíž dojde na předčasný císařský řez. Ten provede Carlisle skalpelem jako běžně, Edward musí provést pouze řez (nebo spíše hryz) placentou, která je extrémně odolná jako upíří kůže, kterou nejde jen tak proříznout. Nakonec musí Edward chtě nechtě Bellu kousnout, aby ji zachránil před smrtí. Morfujeme!

Uvnitř mě se odehrávala bitva – moje zběsilé srdce závodilo s útočícím ohněm. Nikdo nevyhrál. Oheň byl odsouzený k záhubě, neboť pohltil vše, co bylo spalitelné; moje srdce běželo vstříc svému poslednímu úderu.
Oheň se sevřel, soustřeďujíc se na jediný zbývající lidský orgán s posledním, nesnesitelným náporem. Odezvou mu bylo hluboké, prázdně znějící bouchnutí. Moje srdce dvakrát vynechalo a potom tiše bouchlo už jen jednou.
Naprosté ticho. Žádné dýchaní. Dokonce ani moje.
Na chvilku byla absence bolesti všechno, co jsem mohla vnímat.
Potom jsem otevřela oči a s úžasem zírala nad sebe.

Svou dceru, která nadále roste velmi rychle a k jídlu nejraději srká krev, Bella pojmenuje Renesmee Carlie Cullenová. Jako novorozená upírka se Bella učí lovit a také objevuje svoje další schopnosti. Nejen že odteď za každých okolností vypadá jako dokonalá modelka (aby ladila s dokonalým modelem Edwardem), ale navíc má schopnost chránit sebe a svoje blízké před mentálními útoky ostatních upírů. Prostě na ni tyhle jedijský triky neplatěj. Svoje schopnosti rozvíjí velmi rychle a je výjimečný talent, který by do svých řad ráda získala nejmocnější upíří rodina - Volturiovi.

Na závěr místo epické bitvy nastane epický soud o to, zda má být Renesmee zabita, protože je to velmi nebezpečné dítě, ojedinělé svého druhu, a tak by se ho raději zbavila. Cullenovi přivedou svědky, kteří dokáží, že podobná stvoření existují a v sedmi letech se jejich růst zastaví. Pak bude Renesmee taky navěky "osmnáctiletou" krasavicí.

Aby toho happyendu nebylo málo, autorka nezapomněla ani na Jacoba. Ten na Bellu zapomněl a otiskl se do Renesmee (něco jako duševní splynutí). Teď jen počkat sedm let a má sexy poloupírku. Aaaach :)

"Jsi jediný, komu v tomto můžem věřit," zamumlala jsem k němu. "Pokud bys ji tak moc nemiloval, nikdy bys to nesnesl. Já vím, že ji dokážeš ochránit, Jacobe. "
On znovu zakňoural, a sklonil hlavu, aby mi ji položil na rameno.
"Já vím," zašeptala jsem. "Já tebe taky, Jaku. Vždy budeš můj nejlepší přítel. "
A slza velikosti baseballového míčku se převalila pod jeho oko.
Edward sklonil hlavu proti stejnému ramenu kam vysadil Renesmee. "Sbohem, Jacobe, můj bratře ... můj synu."

Šílenost, jinak se tahle kniha popsat nedá. Částečně proto, že jsem ji četla v amatérském překladu (nebo co to bylo), který neznal shodu podmětu s přísudkem ani písmeno ů a objevovaly se tam občas slovenské výrazy, např. za chrbtom místo za zády nebo kým místo dokud, když, zatímco apod. Místo Edwarda se párkrát objevil Eduard a Jacob byl střídavě Jakob, Jákob nebo Jakub. Schrecklich. Dialogy a monology by ale dobrý překlad nejspíš nevytrhl a děj se tak nějak moc neděl.

A žili šťastně až navěky...
(Opovažte se smát, to je skutečně název poslední kapitoly. Následuje citace jejího úplného konce.)

Přitiskla jsem mu opět ruce na tvář, zvedajíc štít z mé mysli, a pak začala tam, kde jsem přestala - s krystalově jasnými vzpomínkami na první noc mého života ... kladouc důraz na detaily.
Zasmála jsem se bezděčně, když naléhavý polibek znovu přerušil mé úsilí.
"Sakra," zavrčel, líbajíc hladově spodní okraj mé čelisti.
"Máme spoustu času pracovat na tom," připomněla jsem mu.
"Věčnost a věčnost a věčnost," prohlásil šeptajíc.
"Zní to jako to pravé."
A pak jsme slastně pokračovali do toho malého, ale perfektního kousku našeho navždy.

AAAAAAAAAAAA!!! HUAG GUG! GAGA! MMM... Tak jo. Dočetla jsem celou ságu Stmívání. Fanynky chápu, fanynky Jacoba chápu dvojnásob. Je to napsané stylem blízkým cílové skupině díla, jakoby vyprávěné povědomou formou "neuvěříš, co se mi minulý týden stalo". Ale nějak jsem nedokázala hlavní hrdince v jejím počínání fandit, natož se s ní jakýmkoliv způsobem identifikovat. To už jsem víc chápala Jacoba - kromě okamžiků, kdy mluvil - a i s ním jsem se duševně rozešla poté, co jsem se dostala k části knihy napsané z jeho pohledu. Psychicky rozervaný emo vlkodlak, no potěš.

Ale nechci být jen hnusný cynik. (Jen si občas nemůžu pomoct ;)) Pokud vůbec existuje něco tak abstraktního, co by naplnilo pojem láska, pak si to nepředstavuji jako absolutní závislost, důvod vykašlat se na všechno včetně sebe samé ani motiv nechat si ubližovat. Ne, že bych ve svém věku (23, eee) sežrala všechnu moudrost světa, ale víc chlapů než Bella jsem měla rozhodně :) Každopádně přeji autorce ještě hodně úspěchů do budoucna, hodně fanoušků a fanynek a hlavně spoustu peněz.

A stále trvám na tom, co jsem napsala již v recenzi prvního dílu:

Tato kniha je nebezpečná, neboť navádí čtenářky, aby se po rozchodu s klukem otrávily ibalginem, místo aby si našly jiného, který je více ocení ;) I ve vztahu myslete na sebe jako individuum, ne jako pouhé příslušenství k milované bytosti. "My" totiž znamená dva různé lidi, ne jednu ultimátní nepřemožitelnou všemocnou a všeobjímající bytost. (Počet či druh bytostí si samozřejmě upravte dle svých preferencí.) A když "My" přestane platit, protože ten druhý (ta druhá, to druhé, ti druzí, ty druhé - nehodící se škrtni) odejde, pořád ještě máte "Já", pokud tedy nejste Bella a nevrháte se z útesu, protože si myslíte, že bez "My" z vás nic nezbylo.

Na této knize by měla být nálepka NC-17, protože je tam prostě všechno: krev, násilí, sex, rouhání, sugestivní témata, drogy, deviace... A do kina pouštět až od osmnácti v doprovodu tatínka. Tak.

Zatmění v hlavě Isabelly Swanové

2010-09-03T09:13:00.005+02:00

Tak to bychom měli. Sága Stmívání se mění v čím dál větší telenovelu, což nezachrání ani akční bitka v lese.

ON, úžasný upír Edward se k Belle vrátil s tím, že opustit ji nebyl zrovna nejrozumnější nápad, a že už s ní zůstane navždy. Ou jee :)

Model Edward chce Bellu chránit za každou cenu, takže ji doprovází všude: ve škole, doma, v domě jeho upíří rodiny, ale to je vše. Bella nikam jinam nesmí a při pokusu odjet svým autem do indiánské rezervace Quileutů (navštívit vlkodlaka Jacoba Blacka) jí Ed poškodí auto. Je to prostě nebezpečné a basta, zůstaneš doma. Edova sestra Alice, věštkyně, totiž všechno vidí předem a může mu žalovat.

Belle se přesto podaří dvakrát utéci, když je to nečekané a okamžité rozhodnutí, které věštkyně vidět nemůže. Edward jí vynadá, co si o sobě vůbec myslí a že on ji chce jen bránit. To už se ale Bella vzbouří (no to ti to trvalo, děvče...) s tím, že má právo vidět své nejlepší kamarády a že s vlkodlaky bude rozhodně v bezpečí. Eddie útrpně souhlasí, ale vždy ji zaveze až k hranici rezervace a předá ji Jakovi jako dítě do školky.

(Pozn.: Zjistila jsem, proč se Jacob po inicicaci mezi vlkodlaky ostříhal. Délka vlasů = délka vlčí srsti. Tož chápu, že nechtěl vypadat jako pětimetrový yorkšírský teriér.)

Upírka Victoria, která Bellu pronásledovala, se opět objeví na scéně. Takže Edwardova upíří rodina nachystá léčku s tábořením v lese, a Bella je zavřená ve stanu, kde ji hlídají Jacob a Edward. V noci se spustí pěkná bouře a Belle je příšerná zima, jenže upír, byť sebekrásnější, vás opravdu nezahřeje. Do akce se musí vložit vlkodlak, který se k ní zapne pěkně do spacáku, a Edward soptí, protože umí číst myšlenky a je mu jasné, že do jeho ušlechtilých záměrů se sexem až po svatbě má tohle psisko pěkně daleko :D Bella spala, takže dloubání do zad jí asi nevadilo, a kluci si to tam zatím stihli probrat.

To druhé je bohužel fanart. :D

„Ježišmarjá, ty jsi ledová, Bello,“ stěžoval si.
„P-p-p-promiň,“ drkotala jsem.
„Snaž se uvolnit,“ nabádal mě, když mnou divoce otřásl další záchvěv. „Za minutku ti bude teplo. Samozřejmě by ses zahřála rychleji, kdyby sis sundala oblečení.“
Edward ostře zavrčel.
„To je jenom prostý fakt,“ bránil se Jacob. „Neznáš pravidla pro přežití v chladu?“
(Já chci taky! Já chci taky!!!!!!)

Začíná telenovela. Upír Edward je sice láska nehynoucí, ale takový měkoučký teploučký vlkodlak, k tomu se taky tulí dobře a líbat umí :-P A tak Bella nechápe, proč by nemohla mít oba dva, sice se vlkodlaci a upíři od úsvitu věků z principu nesnášejí, což je jí ale jedno. Jacob jí vyzná lásku (tentokrát slovně) a ona ho odmítne se slovy, že je prostě Edova, ale s ním se chce taky kamarádit. Prostě jednoho má a druhého tahá za nos. Anebo ne?

„Nebuď tak pesimistická,“ domlouval mi. „Důvěřuj mi trochu.“
„Jak to myslíš, že budeš hodný?“
„Budu tvůj přítel, Bello,“ řekl tiše. „O víc nebudu žádat.“
„Myslím, že na to je příliš pozdě, Jaku. Jak můžeme být přáteli, když se takhle milujeme?“
Podíval se na strop přimhouřenýma očima, jako kdyby četl něco, co je tam napsáno. „Možná… to bude muset být přátelství na dálku.“
Zaťala jsem zuby a byla jsem ráda, že se mi nedívá do obličeje, protože jsem potlačovala vzlyky, které mě zase přemáhaly. Potřebovala jsem být silná, a neměla jsem ponětí, kde tu sílu brát…
„Znáš ten příběh z bible?“ zeptal se Jacob najednou, oči stále upřené na bílý strop. „Ten o tom králi a těch dvou ženách, co se hádají o dítě?“
„Jasně. O králi Šalomounovi.“
„Správně. Král Šalomoun,“ opakoval. „Ten rozkázal, přesekněte dítě na dvě poloviny… ale byla to jenom zkouška. Jen aby viděl, která se svého podílu vzdá, aby zachránila dítě.“
„Jo, pamatuju se.“
Podíval se mi zpátky do obličeje. „Já už tě nebudu sekat na poloviny, Bello.“

Teď přichází epilog. Je psaný rovněž v ich-formě, ale z pohledu Jacoba. Ten se rozhodl, že se vykašle na lidskou podobu a uteče někam do lesa jako "normální" (ok, pětimetrový) vlk, protože bez Belly jeho život nemá smysl. Aaaaaaa :(

Epilog byla nejméně stravitelná část celé knihy. Druhou příčku pomyslného žebříčku zaujímají dialogy, zvlášť ten z výše uvedené ukázky. Každopádně Ed požádal Bellu o ruku a ona souhlasila, takže ve čtvrtém díle se zřejmě můžeme "těšit" na svatbu a slibovanou proměnu Belly v upírku. To jsem zvědavá.

stephenie meyer stmívání nový měsíc zatmění svítání rozbřesk kniha ke stažení twilight new moon eclipse breaking dawn recenze upíři bella edward cullen jacob

Vytí na Nový měsíc

2010-08-22T13:56:00.006+02:00

Název jsem si vypůjčila z jednoho anglického článku, který už za prase nemůžu najít. Přečetla jsem druhý díl ságy Stmívání: Nový měsíc. Co nového ve Forks?

Upíří gentleman, model a geniální klavírista Edward se zničehonic sbalí a oznamuje Belle, že se celá jeho rodina stěhuje pryč. On odchází s nimi a tak vůbec je pro ni nebezpečný, což jí přece celou dobu říkal, a raději bude lepší to skončit. Nechá ji samotnou na lesní cestě a prostě uteče.

První polovina knihy se zabývá téměř výhradně Bellinou duševní krizí. Dozvídáme se, že má navždy rozervané srdce a okraje té díry stále bolí a krvácejí. Je mrtvá a její život ztratil smysl. No, chápu, na rozchodech není nic moc příjemného, pokud to není ten případ, kdy jste ráda, že jste se toho kreténa konečně zbavila :o)

A pak začne Bella pěstovat adrenalinové sporty (pěstuje, ale nehnojí): učí se jezdit na motorce, toulá se sama po lese v době, kdy se ztrácejí turisté a panují zvěsti o agresivním medvědovi, nebo skáče z útesu do vody. Dělá to proto, že v adrenalinovém opojení slyší Hlas. JEHO hlas. Ten se ji občas pokouší odradit od nebezpečných nápadů či dodat trochu optimismu. Ani ji neposílá na Dagobah, ani nespekuluje o tom, zda má Bella v hlavě cylonský čip.

Ovšem jízda na motorce má i jedno velké plus, pokud máte fešného kamaráda z indiánského kmene (smečky ;) ) Quileutů, který je zručný mechanik a jedno- i dvoustopá vozidla jsou jeho velkým koníčkem. Jenže Bella prostě nemůže mít normální kamarády, což naznačuje fakt, že Jacob Black je vlkodlak. VELMI pěkný, fešný a sympatický vlkodlak. To, co mu provedli při iniciaci, jim neodpustím.

Mám pocit, že je právě nějaký čas umírání bišíků, kdy i nejbišíkovatější vlkodlak jde nakrátko a naráz je z něj průměrný macho-teenager. A kdoví, proč jsou všichni vlkodlačí macho-men dokonale vyholení. Nebo se neholí? Že by jim po proměně zmizely úplně všechny chlupy?

Nicméně Edward je pryč, jarní sluníčko začíná hřát a přece jen, takový huňatý domácí mazlíček v chladnu zahřeje víc než nějaká studená pijavice. Jenže jsem už viděla film Zatmění, tudíž vím, že z tohohle mráčku nezaprší. Škoda. Brala bych ho :-P

Sklopil oči a nakopl kamínek. „Existuje víc důvodů, proč se s tebou nemám stýkat, Bello. Jednak abych ti nevyzradil naše tajemství, to zaprvé, ale druhý důvod je, že to není bezpečné pro tebe. Když se moc rozzlobím... rozruším... mohl bych ti ublížit.“

Povědomé, což? Jako bych znovu viděla první knihu, kde téměř totéž říkal Belle upíří model Edward.

Ten se nakonec objeví pochopitelně také. Po Belle jde totiž upírka Victoria, která si ji chtěla dát k snídani už v prvním díle. Edwardova rodina jí v tom zabránila a též roztrhala na kusy jejího druha, takže motiv činu bychom měli.

Edward se ale neobjeví v roli zachránce, anýbrž melodramatického umělce. Vinou nedorozumění si Ed myslí, že Bella se tím skokem z útesu zabila, a rozhodne se spáchat sebevraždu. Pro upíra nic lehkého. Usmyslí si, že nakrkne nejmocnější upíří rodinu na světě a ti ho potom musejí zákonitě zabít. Má v plánu porušit zákon o utajení existence upírů a za plného denního světla se projít po náměstí jednoho italského města. Bella se to dozvídá od jeho adoptivní sestry Alice, okamžitě zapomene na celého macho-vlkodlaka Jacoba a vyráží do Itálie mu to rozmluvit. Dobře to dopadne a jako sladký bonus jí Edward vyzná lásku s tím, že ji nikdy nechtěl opustit, ale myslel si, že ji tím ochrání. To se prokázalo jako hloupý nápad, takže odteď budou pořád spolu. Aaaaach :)

Bella by se moc chtěla stát upírkou, Edward jí to rozmlouvá, seč mu síly stačí. Jeho rodina ho ale přemluví, že tak bude Bella v bezpečí a navíc mu nezestárne, prima, ne? Chudák Edward je z toho zdrcený, ale souhlasí s podmínkou, že Bella nejdřív odmaturuje a pak si ho vezme. A pak teprve můžeme přistoupit k něčemu natolik intimnímu, jako je kousání do tepen.

Nu, co říct na stále propagované skálopevné sebeovládání upířích modelů či macho-vlkodlaků? Nuda. Zákonitě na ten sex myslet musejí (i když Ed... no... jak by se JEMU mohl odkrvit mozek? :D), ale veškeré dvojsmyslné narážky v tomto díle se týkají výhradně pití krve nebo vytí na měsíc, populárních to činností provozovaných ve volném čase středoškoláky z Forks. Já bych se na Edwarda vykašlala a Jacoba zatáhla do jeho auta. Na zadní sedadlo samozřejmě. A při té příležitosti bychom si mohli zavýt spolu ;)

Trocha kulturního masochismu aneb Právě jsem dočetla Stmívání

2010-08-20T14:26:00.013+02:00

Knihy Stephenie Meyer o upírech jako vystřižených z módního časopisu se staly takovým fenoménem, že si ho asi není možno nepovšimnout. V červnu jsem byla vytažena do kina na film Zatmění, který jsem strávila mnohem lépe než knihu Stmívání.

Příběh sedmnáctileté Isabelly začíná jejím příjezdem do Forks, malého města na severu Spojených států. Rodiče jsou dávno rozvedení a kvůli náročnému zaměstnání jejího otčíma, které vyžaduje neustálé cestování, se sama raději uklidní do chladného zapadákova ke svému otci, místnímu policejnímu řediteli.

Ve Vidličkách prožije prvotní drama nováčka na střední škole, kde potká JEHO. ON se jí nejdříve vyhýbá, jenže ON je tak nádherný a dokonalý a ona ho tak šíleně přitahuje, že tomu nakonec oba (překvapivě) podlehnou.

Jenže: ON, úžasný a neodolatelný manekýn Edward, je upír. Kromě faktu, že je pro něj Bella přímo k sežrání, má také nadlidskou sílu. V její přítomnosti se proto musí chudák neustále ovládat. Když se jednou večer vetře do jejího pokojíčku, sedí spolu oba dva na posteli, každý na opačném konci, a Edward jí vypráví o svém pevném sebeovládání. Téma hovoru této situaci přímo odporuje, ale tady jde přece o čistou, nezkaženou a horoucí lásku, tak jakýpak sex.

"Jde o to, že ty jsi tak měkká, tak křehká. Když jsme spolu, pořád se musím hlídat, abych ti neublížil. Mohl bych tě celkem snadno zabít, Bello, prostě náhodou.“ Jeho hlas se stal jenom měkkým šepotem. Natáhl svou ledovou dlaň a položil mi ji na tvář. „Kdybych moc spěchal… kdybych jen na vteřinu přestal dávat pozor, mohl bych natáhnout ruku, abych se dotkl tvého obličeje, a omylem ti rozbít lebku. Ty nemáš představu, jak neuvěřitelně rozbitná jsi. Nikdy, nikdy si nemůžu dovolit ztratit kontrolu, když jsem s tebou.“

Nevázaný sex tedy zřejmě nepřichází v úvahu, protože buďto Bella, nebo Edward budou muset přitom ležet jako prkno, aby se Eddie nevylekal a nerozbil Belle hlavu. Brrr. V podstatě celou knihu se problém Edwardovy nebezpečnosti řeší stále dokola. Ve škole, při procházce městem, večer v Bellině pokoji, na romantickém paloučku v lese...

„Isabello.“ Pečlivě vyslovil moje plné jméno, pak mi rozpustile prohrábl vlasy volnou rukou. Tělem mi při tom uvolněném pohybu proběhl šok. „Bello, nemohl bych se sebou žít, kdybych ti někdy ublížil. Nevíš, jak mě to pořád mučí.“ Podíval se dolů, zase zahanbený. „Pomyšlení na tebe, bez pohnutí, bílou, chladnou… už nikdy nevidět, jak ti naskočí ruměnec, nikdy nevidět ten záblesk intuice v tvých očích, když prokoukneš moje záminky - to by bylo nesnesitelné.“ Zvedl své nádherné zmučené oči ke mně. „Ty jsi teď pro mě nejdůležitější na světě. Nikdy pro mě nebylo nic důležitějšího.“

Mimochodem, na tomhle květinovém slunečném paloučku dojde i k odhalení toho, proč upíři neradi sluníčko. Jejich kůže se totiž na slunci nápadně třpytí a světélkuje, a právě proto žijí upíři převážně na severu, kde je téměř celý rok zataženo a prší s výjimkou dnů, kdy sněží.

"Louka, která mi zprvu připadala tak úchvatná, vedle jeho nádhery vybledla.
Váhavě, pořád v obavách, že zmizí jako fata morgana, příliš krásný, aby byl skutečný - váhavě jsem natáhla jeden prst a pohladila ho po hřbetě třpytivé ruky, která mi ležela na dosah. Znovu jsem žasla nad dokonalou texturou, saténově hladkou, chladnou jako kámen. Když jsem zase vzhlédla, jeho oči byly otevřené a dívaly se na mě. Dneska měly barvu karamelek, byly světlejší, teplejší, po lovu. V koutcích jeho nehybných rtů se ukázal rychlý úsměv."

Ale dost vtipkování o superlativech a básnických přívlastcích, jimiž autorka zahrnuje Edwarda i jeho upíří rodinu. Tuhle knihu by měli totiž opravdu zakázat. Inkvizice už v našich zemích sice nějaký pátek neřádí a pálení knih považuji za hrdelní zločin, ale v tomhle případě se jedná o psychologické riziko pro nedospělé čtenáře a čtenářky této knižní série. Ale pálit knihy ne. Jen skartovat a recyklovat třeba na tisk děl klasické literatury.

Ne že bych byla odbornicí na vývojovou psychologii. Ale vím a pamatuji si, že v tomto věku se do vás snadno otiskne vzor, vnější vliv, jehož povahu a zákonitosti třeba i nechtěně přebíráte za své (i když je fakt, že to většinou zase rychle přejde :D). Ztotožníte-li se s Bellou, přebíráte také nehynoucí lásku k Edwardovi, neochvějně dominantnímu partnerovi, který vás neustále přesvědčuje o své nehynoucí lásce.

ALE - kdyby se zapomněl a neopatrně ji pohladil po tváři, tak jí urazí hlavu. Belle to nevadí, Bella bez něj nemůže žít. Kdyby se Bella v kuchyni řízla do prstu, Edward začne nekontrolovatelně slintat a asi ji celou vysrkne jako zákusek, což jí vysvětluje celou dobu. Že ji sice miluje, ale nikdy nemůže vědět, zda by se ovládl a nezakousl ji. Belle to nevadí, Bella bez něj nemůže žít.

Už to slyším, jak nervózní násilník vysvětluje dívce, jak ji horoucně miluje a že by se sebou nemohl žít, kdyby jí něco provedl, ale že by se zkrátka mohl zapomenout a dát jí přes držku, tak ať ho kurva nesere. A jí by to přece nemělo vadit, protože ON ji tak šíleně miluje, že se kvůli ní tak ovládá a přemáhá sám sebe. Absolutní a sebevražedná oddanost v zájmu osudové lásky.

Ne že by Meyerová nutně musela vychovávat oběti domácího násilí. Ostatně, za chvíli bude v kurzu něco jiného a adolescenti budou místo upírských romancí číst třeba romance o zombies. Ale celá ta ideologie vztahu hlavních hrdinů Stmívání je podivná. A vzhledem k tomu, že jsem viděla filmové zpracování třetího dílu - Zatmění - vím, že tahle telenovela bude ještě mnohem složitější.

Nu, uvidíme. Hurá na druhou knihu s názvem Nový měsíc.

stephenie meyer stmívání nový měsíc zatmění svítání rozbřesk kniha ke stažení twilight new moon eclipse breaking dawn recenze upíři bella edward cullen jacob

Jedna velká úchylnost

2010-03-24T14:24:00.002+01:00

Zdálo se mi, že jsem byla v nějakém supermarketu těsně před zavíračkou. Vypadal spíš jako velkosklad, všechno bylo na paletách nebo naskládáno na hromady. Obcházeli tam senioři a číhali na slevy. Pak už je prodavačky odmítaly kasírovat a všechny vyhazovaly, protože se zavíralo.

Pak jsem si v tom snu zalezla pod peřinu a potajmu si tam prohlížela Bravíčko, kde byly stránky o dívčí masturbaci. Zpovědi dvou slečen, jedna to nikdy nezkoušela a druhá expertka dávala všemožné rady. Nejlepší je prý si půjčit v kuchyni mák nebo čočku.
--------------------------------------
NIKDY nečtěte Bravíčko u vaření oběda. A to myslím smrtelně vážně.

Mix před-Sconový

2010-03-23T19:21:00.003+01:00

Zdálo se mi, že za mnou ráno před Sconem na koleje přišly v kostýmech Padmé a Affaia a pomohly mi natočit si vlasy.
-------------------------------
Scon se blíží a kvůli focení na Rebel Legion si budu ráno na kolejích hrát s natáčkami, bohužel to musím zmáknout sama.

Ďáblové z nebes

2010-03-22T20:35:00.005+01:00

Byla jsem doma s bráchou. Venku před domem nám porůznu postávali lidé a dívali se na nebe. Brácha mi řekl, že v rámci nějaké reklamní akce poletí letadlo a bude rozhazovat dárky. Ty skutečně padaly - kromě letáků sem tam spadl i plyšový čert s minipadákem. Jeden bráchův kamarád je systematicky sbíral po poli za místním domovem důchodců.
-----------------------------
Tenhle sen si vyložit opravdu neumím.

Znojemské vinobraní trošku jinak a epická pouť do Prahy

2010-03-09T08:02:00.002+01:00

Nejsem si jistá, zda na sebe jednotlivé scény navazovaly přesně takhle, ale budiž.

Nejdřív jsem byla s Jekkylem v aquaparku. Problém byl v tom, že se nedalo odejít jinudy než sklouznutím po tobogánu. Většina návštěvníků to vyřešila zvednutím batohu s věcmi nad hlavu, někteří jezdili ve spodním prádle nebo i oblečení. Dole vylezli z bazénu mokří a šli spokojeně domů. Jekkyl se rozhodl pro variantu sjet tobogán oblečený, ale styděl se tam převlékat, tak jsem mu dělala zeď.

Nocovala jsem u Student Agency, přesněji řečeno ve vyhrazeném koutě odbavovací haly. Balila jsem si věci do batohu na druhý den, protože jsme měly jet s mamkou do Prahy. Nakonec se přidal i bráška. V Praze jsme místo na MHD sedli na loď, která proplouvala velmi úzkými kanály a velmi často podplouvala mosty. Spolu s cestujícími na ní byl i obrovský černý pes, který sice nikoho nekousl, ale kdekoho povalil na zem.

Vypravila jsem se do města sama, ale mamka mi volala, ať nezapomenu na odjezd. Zalezla jsem do hospody na grilované špízy, ale potkala jsem tam svého posledního bývalého, což mi úplně zkazilo chuť a jeho řeči jsem nemohla vystát. Šla jsem pryč, ale stále šel za mnou a nemohla jsem se ho nijak zbavit.

Pak zmizel a já šla na sraz s mámou, jenže jsem nechala v hospodě batoh, takže jsme se pro něj vraceli. Baba za to chtěla několik eur, potvora. Nosila jsem s sebou

Zničehonic se z Prahy stalo Znojmo. Pak jsem se vypravila na zdejší historické slavnosti vína, které ale tentokrát probíhaly poněkud jinak. Místo stánků a tradičního průvodu královské družiny po Masarykově náměstí pobíhali středověcí vrahouni a přepadávali lidi. Byla už noc a celkem jsem se bála. Začal mě pronásledoval jeden můj bývalý spolužák v roztrhaných středověkých hadrech s ostrým zahnutým nožem (tesák se mu tuším říká). Nechtěl mě zabít, ale vždycky mě chytil a tím tesákem mi nařízl halenku nebo punčochy a zase mě nechal, ať se pokouším o útěk. Halenku jsem v tom snu měla tu rádoby-loli, kterou jsem si šila sama, a prosila jsem ho, ať toho nechá, že mi dala spoustu práce.

Jenže mě nenechal a pokračoval v tom, až byla halenka úplně zničená. Kvůli mnoha malým řezným ranám se postupně roztrhala celá, až na mě držela jen tak tak. Schovávala jsem si nahá prsa a brečela a brečela. Pak jsem se vzbudila.
------------------------------
Solidní mix ptákovin posledních dnů. Student Agency a cesta do Prahy jsou jasné (byla jsem tam minulý víkend), lodní doprava mi připomíná jeden sen, co už se mi kdysi zdál, pes mě štve ten náš domácí, který sice není černý a obrovský, ale občas je na zabití. Nu a pronásledování mým bývalým notně smrdí faktem, že jsem si ho před několika dny přidala do ignore listu na ICQ, aby dal konečně pokoj.

Pouštní strategie

2010-03-05T22:18:00.002+01:00

Byla jsem na poušti s Albi a ještě někým, koho si moc nevybavuji. Urovnala jsem si kus písku a stavěla na něm jako v počítačové strategii miniaturní domečky farmářů, pole, ohrady pro zvířata, kostelíky a všechno potřebné k fungování vesničky.

Najednou se přihnala písečná bouře. Vítr byl dost ostrý a písek náš řezal do tváří. Běželi jsme tou pouští pryč, až najednou jsme sklouzli po odvrácené straně duny a dopadli na pevnou zem. Potom se bouře uklidnila.
------------------------------------
Mini-vesnička mi připomněla moji oblíbenou sérii strategií ANNO, kde ve střední a vysoké obtížnosti sem tam písečné bouře řádí. Prohlížení fotek z conu je nejspíš na vině zjevení Albi :)

Výsměch princezně v teplácích

2010-03-02T10:11:00.002+01:00

Šla jsem potmě přes křižovatku nedaleko našeho domu. Potkala jsem dvojici držící se za ruce. Kluka jsem nepoznala, ale holku ano. (Byla to jedna o rok až dva mladší než já, od nás z vesnice. Od třetí třídy základky kouří jak fabrika a prý dá každému :D)

Měla na sobě černomodré šaty ozdobené spoustou pavího peří, já tepláky a domácí pantofle. Oba dva se mi začali smát a urážet mě.
---------------------------------------
Smysl? Netuším, tuhle holku jsem neviděla, ani nepamatuju.

Nepříjemně pravdivý vtip vyjadřující zásadní rozdíl mezi mužskou a ženskou sexualitou

2010-02-28T17:18:00.002+01:00

Přijde žena do práce a povídá svým kolegyním:
"Holky, to bylo včera něco, po deseti letech manželství... nádhera. Do bych do manžela nikdy neřekla. Nejdřív jsme měli tříhodinovou (!!) předehru, potom jsme se dvě hodiny něžně milovali a pak si se mnou manžel ještě hodinu povídal!"

Přijde muž do práce a povídá svým kolegům:
"Chlapi, to byste nevěřili. Normálně včera to s manželkou bylo najednou úplně na pytel. Nejdřív se mi tři hodiny nechtěl postavit, pak jsem se dvě hodiny nemohl udělat a pak jsem ještě hodinu nemohl usnout!!"

Uniforma... zase :P

2010-02-24T09:18:00.004+01:00

Jeli jsme s rodiči na hory. Ubytování jsme měli sjednáno v chatkách v areálu na kraji jedné menší vesnice. Já se v noci vracela odkudsi autobusem a bylo dohodnuto, že přijdu pěšky po svých.

V autobuse jsem se převlékala do tepláků a málem jsem přejela zastávku, kde jsem měla vystoupit. Taky jsem měla na vedlejším sedadle rozloženy nějaké komponenty na náušnice a musela jsem je v tom chvatu posbírat. Vydala jsem se na cestu, ale ubytovací areál byl dost daleko a muselo se jít po neosvětlené polní cestě. Ještě jsem si trochu zašla v samotné vesnici, a tak místo dohodnutých jedenácti jsem dorazila až 0:18.

Pak si vybavuji, že jsem zase seděla v autobuse, opět to bylo v noci, ale tentokrát vedle seděl Johanson. (Kdo zná, ten ví, kdo nezná, stejně by mu to bylo fuk.) Vylezla jsem si mu na klín a začala se mu dobývat do Star Wars admirálské (?) uniformy. Šlo to dobře, protože v tom snu byla jen na suchý zip. Začali jsme se vášnivě líbat, a pak sen skončil. Naštěstí :D
----------------------------------
Nu... na horách jsem byla s rodiči předminulý víkend, ale autobusem jsem tam jezdit nemusela. Jízdy autobusem si v následujících dnech užiju ještě dost a dost, neboť začala škola i různé jiné věci. A Johanson se tu vzal proto, že jsem se večer dívala na video popravy Pavla Younga. Ovšem Johanson nemá uniformu na suchý zip, tu má Johnak, který na tom videu je taky. :D

Topsy Turvy

2010-02-22T09:11:00.001+01:00

Zdálo se mi o dortu, který jsme v reálu skutečně s mamkou vyráběly. Forma, ve které jsme ho pekly, se jmenuje Topsy Turvy. V tom snu mě napadlo, že bychom se pro inspiraci mohly podívat na stránku www.topsyturvy.com, a několik zajímavých způsobů zdobení tam opravdu bylo.
------------------------------
Tato stránka skutečně existuje, ale žádné dorty tam nejsou. Jde o nějaký úžasný revoluční způsob pěstování rajčat á la Horst z teleshopppingu.

Mrtváci a obří akvárium

2010-02-19T10:08:00.006+01:00

Zase jeden sen s vlastním světem. V tomhle světě to fungovalo podobně jako u nás, jen s jedním podstatným rozdílem, jak už to tak bývá. Když někdo umřel nějakou ošklivou či odpudivou smrtí, mohlo se klidně stát, že tu s námi po své smrti "žil" jako dosud, jen už pochopitelně nebyl takový fešák jako dřív. Ale těmhle spoluobčanům se neříkalo zombie, ani nevím, jestli se jim vůbec nějak specificky říkalo. Mám dojem, že možná Mrtví nebo Mrtváci.

Ale vezměme to od začátku. Na začátku bylo obří akvárium sloužící jako turistická atrakce. Mělo spoustu úrovní, plavaly v něm rybičky i jiné podivné věci a tak porůznu se jím proplétal prosklený tunel, kudy chodili návštěvníci. V nejvyšší úrovni hned pod hladinou "sídlil" jakýsi pán moří. Na Poseidóna nevypadal, neb neměl ani rybí ocas, ani trojzubec, ale byl jednoduše omotaný v prostěradle... pardon, měl tógu :) a suitu dvanácti milenek rovněž v minimalistických tógách. To všechno byli pochopitelně herec a herečky.

Jenže herečky tam byly nedobrovolně, a já mezi nimi. Každodenní herecký výkon spočíval v potopení do akvária bez dýchacích přístrojů, jen tak se zadrženým dechem. To mi šlo dost těžko. Ostatní slečny se jen tak potopily a zůstaly pod vodou, ale mě docházel dech a vynořit jsem se mohla jen malý kousíček nad hladinu, protože nad námi byla těžká dřevěná deska a kyslík mi rychle docházel. Ale kupodivu jsem se neudusila.

Pokoušely jsme se s ostatními slečnami utéct a každý večer jsme se radily, jak by to šlo provést. Jediná cesta ven, zdálo se, vedla přes akvárium, které nutně muselo mít ještě jiné vstupy. Jednou se několika z nás podařilo bez dozoru dostat do akvária i večer a zkoušely jsme uplavat. Jak to dopadlo, nevím, dál tato část snu nepokračovala.

Mrtváci se chodili na akvárium dívat stejně jako ostatní turisté. Občas jich tam navečer bylo opravdu hodně a velká skupina jich pobíhala tunely sem a tam. A mezi nimi jedna dívka, která žila u nás doma, a San, kterou ještě zmíním dále. Náš dům ve snu byl ale úplně jiný než ten, ve kterém bydlíme doopravdy.

Dívka bydlela u nás a byla mrtvá. Vzali jsme si ji z vězení, kde ležela na ošetřovně. Tam se zřejmě pomátla, vyskočila z lehátka a narazila do mříží, pořezala se o dráty a umřela, jenže ne tak úplně. Vypadalo to dost ošklivě, hlavně ten rozřezaný obličej. Vzali jsme si ji s rodiči k nám domů. Mluvit pochopitelně nemohla, z rozsekaných úst jí visela dokonce část dásně se zuby. Nosila na hlavě omotaný špinavý hadr á la turban a na sobě měla stále jen dlouhou hrubou košili, ve které přišla z vězení. Nemyla se stejně jako všichni ostatní mrtváci a tudíž trochu zapáchala. Jméno neměla a ani jsme jí žádné nedali.

San bydlela s námi ve stejném domě. Pracovala na knize a v mezičase jsme si dlouho do noci psaly po ICQ, a bez ICQ jsme si alespoň posílaly SMSky. Jednou ráno jsem vstala a chtěla jí zase napsat, ale pak jsem si vzpomněla, že se vlastně uvidíme u snídaně.
-------------------------------------
Záhada nad záhady... Mrtváky nechápu vůbec, jen některé motivy jsem si dokázala dekódovat. Moje pozice milenky falešného boha, přioděné v minimalistickém prostěradle, má zřejmě znamenat moji účast v průvodu na historickém vinobraní, kde jsem ztvárnila jednu z bakchantek, milenek boha vína Bakchuse. To byl takový korpulentní pán rovněž v prostěradle, měl na hlavě věnec z révových listů a spokojeně si popíjel vínko, které jsme mu dolévaly.

Kde se tam vzala San, to nevím, neboť si poslední dobou po ICQ vypisuji s někým trochu jiným :P

Jaro! ... bohužel jen snové

2010-02-16T11:18:00.002+01:00

Tak jest, na jaro se moc těším a dnes se mi zdálo, že konečně přišlo. S rodiči jsme po zimě uklízeli zahradu. Sníh už téměř roztál a pod ním byla zelená tráva. Mamka mi ukazovala první rozkvetlou pampelišku.
--------------------------------------------
Já chci jaro... :(

Nocleh v psí boudě

2010-02-09T13:53:00.002+01:00

Dnes v noci se to hemžilo maskáčovými uniformami. Nevím proč, ale několik vojáků se vyskytlo na dvorku naší babičky, resp. na části dvorku vyhrazené slepicím. Co tam dělali a co to mělo společného se mnou, to netuším.

Bylo třeba se někam uložit na noc - ale my jsme si kupodivu nevylezli na půdu na slámu, ale zůstali jsme prostě ležet na zemi na dvoře. Jakožto dáma jsem si mohla dopřát luxus opuštěné psí boudy.
------------------------------------------
Takhle to dopadá, když se do jedné ráno po icq debatuje o uniformách a navíc je dotyčnému vyhrožováno noclehem ve třídě s mariňáky. :)

Poněkud trapná představovačka

2010-02-01T13:13:00.002+01:00

Dnes se mi zdálo, že jsem přivedla domů představit svého přítele jménem Honza. Přijdeme do obýváku a já povídám: "Tak to je David. Eeee... vlastně... Honza." A všichni na mě podezřívavě hleděli. A to jsem se vážně jen přeřekla!
--------------------------------------------
No comment ;)

Legendární bažina

2010-01-31T12:00:00.002+01:00

S bráškou jsme jeli někam autem. V zatáčce dostalo auto smyk a ze silnice sletělo do bažiny. My jsme se z něj dostali včas zpět na silnici. Auto pomalu kleslo do zeleného bahna, až z něj zůstala trčet jen část střechy.

Vydali jsme se pěšky do nejbližší vesnice. Nikde neměla napsaný název, a tak jsem do telefonu nedokázala nikomu říct, kde vlastně jsme. Kromě kostelíka a pár obílených domků se ve vesnici nacházela i univerzitní knihovna, tak jsem se rozhodla hledat informaci tam. (Že by profesní deformace?)

V knihovně jsem se dozvěděla, jak se vesnice jmenuje, a také jsem hledala něco o té bažině, co v ní skončilo auto. Podle knihy místních pověstí se v bažině utopila jakási Arletta, z níž se poté stal démon. A také se tu natáčel film s Marylin Monroe.

Konečně jsem mohla zavolat rodičům, kam mají pro nás přijet. Setkali jsme se před kostelem, který zevnitř vypadal mnohem větší. Probíhala tam zrovna něčí svatba.
------------------------------------------------------------
Bráška nedávno dostal řidičák a nemele skoro o ničem jiném než o autech, proto se mi asi vybavila tato výchozí situace. Bažinou si nejsem moc jistá, ale Arlettino jméno jsem nedávno četla ve francouzské legendě o Bestii z Gevaudanu.

Potetovaná slečna

2010-01-29T13:56:00.002+01:00

Zdálo se mi o bratrově přítelkyni. Nebojte, nic nekalého :D Ráno jsme se srazily v koupelně a zjistila jsem, že má spoustu tetování. Dvě obrovská srdce a pár ornamentů, všechno hnusné modrozelené a rozmazané.
--------------------------------------------
Poslouchat přes zeď něčí hekání dva dny vás poznamená...

Školní výlet s tragickým koncem

2010-01-24T08:45:00.002+01:00

Jeli jsme se školou na soustředění. Autobus nás dovezl k ubytovně a učitelé rozdělili pokoje, takže bylo naráz všude plno bordela, báglů, stěhování a vybalování. Já jsem spala v pokoji s jednou spolužačkou ze základní školy, kterou jsem moc nemusela a nechybí mi ani teď.

Dál je to trošku zmatené. Jsou to spíš záblesky - s tou spolužačkou jsme se pokoušely rozdělat malinký ohýnek na kraji silnice, jednou se tam vyskytla rodina ze seriálu Vyprávěj.

Pak ale sen pokračoval. Šli jsme všichni ven na nějaký pochod lesem a mě zaujal jeden střapatý blonďák, co se na mě uculoval. Naráz se tam zjevil Jekkyl, řekl mi, že se nemusím rozplývat nad každým klukem, co se na mě zatlemí, a hned zase zmizel.

Po večeři nastala tradiční večerní puberťácká zábava, jakou bych čekala spíš od sedmáků na prvním lyžáku. Kluci přebíhali mezi pokoji a dělali kraviny typu házení polštáři nebo krádež jídla či pití. Na chvíli k nám vběhl i ten blonďatý týpek, vysypal mi věci z krosny a zase utekl. Pak jsem se šla sprchovat, jenže jsem v tom zmatku nemohla najít svoji podprsenku, tak jsem šla ven "nahoře naostro". Blonďáček najednou vykoukl zpoza sprchy a prohlásil, že bez podprsenky chodit nemůžu, protože by to mohlo mladé muže svádět k nepatřičným myšlenkám. Podprsenku mi vrátil a odešel.

Pak jsem ho našla u nás v pokoji, on a jeden jeho kamarád měli na zemi natažené spacáky, seděli na zemi a o čemsi si vykládali. Dál si nevzpomínám, mám to nějak rozplizlé.

Sen ale ještě pokračoval. Tentokrát jsem se ocitla v prostředí podobném opět seriálu Vyprávěj. Byla jsem nejmladší ze tří sester, které spolu žily v malém bytě. Se starší sestrou jsme se vracely odkudsi zvenčí a našly jsme v bytě nejstarší z nás oběšenou. Sestra začala hystericky křičet.

Pak je to zase rozplizlé, až se vynořila úplně poslední část. Byt zkoumali policisté a u stropu se houpala tři oběšená těla.
-----------------------------------------------------------------
Nevím, jak dál. Toho, co jsem provedla, se nemůžu zbavit.

Prapodivná krajina Světlých a Temných

2010-01-17T17:55:00.002+01:00

Dnes to nebylo nijak zvlášť divoké, ale sen byl natolik intenzivní, že jsem absolutně neslyšela budík a vzbudila se sama o hodinu později. No jestli se mi tohle stane zítra před zkouškou, jdu si hodit mašli, protože pak mi nic jiného nezbyde.

Prapodivná krajina měla dvě části. Tam, kde žili Světlí, byla obrovská polootevřená hala s naleštěnou kamennou mozaikovou podlahou. Chybějící část stěn nabízela pohled na zalesněnou krajinu a v dálce na několik věží, ale nikdy jsme tam nebyli. Já se narodila právě mezi Světlými. Od Temných jsme se lišili snad jen oblečením - nosili jsme dlouhé splývavé róby ve světlých nebo pastelových barvách, nejčastěji růžové, modré nebo bílé.

Jednou se nás několik dostalo do haly Temných. Nevím jak, průchod mezi námi asi nebyl. Jejich hala byla uzavřená a osvětlená jen minimálně a větší část hlavního sálu zabíral obří bazén. Kvůli tmě se voda zdála černá a na hladině pleskaly vlny. Z haly potom vedla mírně osvětlená chodba někam dál, ale tam jsme si netroufli.

Temní byli všichni oblečení v přiléhavém černém oblečení, trošku to připomínalo gothic, protože některé slečny měly krajkové rukavice a různé rozměrné ozdoby ve vlasech. Ani to jim ale nebránilo se prohánět obrovskou rychlostí ve vodě - plavat je dost pomalé slovo pro všechny ty šipky a míhání pod hladinou. Pak jsme zahlédli, že si hrají s nějakými mořskými potvorami. Tvorové připomínali zubaté chobotnice a snažili se Temné lovit, ale ti z toho měli jen legraci, protože byli mnohem rychlejší. Připadalo mi, že bych mnohem raději žila mezi Temnými.

Dál si na nic nevzpomínám.
----------------------------------------------------------
Šaty Světlých mi mírně připomínaly jezerní kostým Padmé Amidaly anebo Malou mořskou vílu. Ani jedno jsem už dlouho neviděla. Je mi záhadou, proč se mi ten sen zdál.

Zombijárna

2010-01-13T16:23:00.002+01:00

V tomhle snu jsem byla kluk, mám ten dojem. Ve třech jsme s kámošema poslouchali muziku někde v kotelně. Naráz se jeden začal šklebit a ukazoval drobné špičaté zoubky. Potom kousl toho druhého. Tomu zešedla kůže, chvíli se třepal a pak zařval, jak mu vyrostly špičáky. A šli po mně.

Utekl(a) jsem okénkem ven a hnal(a) se přes sídliště. Ti dva běželi za mnou pochopitelně, ale dál už nic nebylo, protože mě vzbudil hučící fén vedle v koupelně.
-------------------------------------------------
Jste-li slabší povahy, nečtěte si před spaním hororové povídky ve starších ročnících Ikarie.

Patrik Helta, sexuální ďábel

2010-01-09T09:18:00.002+01:00

Tohle jsem musela honem zaznamenat, než to zapomenu.

Zdálo se mi o silvestrovské oslavě, která neprobíhala u Hooka, ale v chatkách. Byly tam dvě, jedna modernější, druhá ryze středověká mazanice s doškovou střechou. Vím, že tam byl kopec lidí, ale konkrétně si vybavuji jen některé. A Trewora, samozřejmě.

Přes den jsme šli na prohlídku zámku (bylo horké léto, zajímavé...) a zrovna byly historické slavnosti. Bossi a Xixi se nechaly zlákat, navlékly se do kostýmů barokních služebných a zúčastnily se průvodu. Moc jim to slušelo. Já se bavila s Patrikem/Treworem a po očku nás sledovala moje prudérní babička.

Večer si Trewor hrál s černošedým Legem a spojoval do sebe kostičky. Pak jsme se nějak začali spolu bavit o blbostech a k spánku jsme se uložili v té středověké chajdě k ohni pod deku. Kolem nikdo nebyl a my se milovali celou noc. Patrik evidentně věděl, co mám nejraději, a splnil každé moje nevyslovené přání.

Pak se scéna změnila, byli jsme stále pod dekou, ale na kavalci ve staré dílně. Všude bylo plno rezavého šrotu a nepořádku všeho druhu. Oknem jsme pozorovali nějakou dívku, jak venku tančí nahá. Pak jsme si hráli dál. Jenže už svítalo a byl den odjezdu.

Odjezdy jako z conu. Grupa Pražáků se počítala na jízdenku, Brňáci uklízeli chajdu a pomalu se rozcházeli domů. Patrika jsem nikde neviděla. Pak už byli všichni pryč, já jsem sbírala na koberci jeho Lego a brečela, protože ten hajzl si prostě užil a dál nic. Jsem blbá, no :(

Od Silvestra uplynula už delší doba a já jsem měla to Lego pořád doma. Tak jsem si zjistila Patrikovu adresu a zaslala mu je v balíčku se vzkazem, že doprošovat se ho nemíním, ale Lego vracím. (Čili jsem se ho doprošovala.) Pak jsem vyběhla ven a ležela v trávě a brečela a brečela.

Na obloze se valily těžké tmavé mraky a zvedal se vítr. Promluvil na mě hlas Země (asi) a řekl, že nemám plakat. A na nebi se začaly vytvářet různé obrázky, sypalo se listí a mraky vířily.
-----------------------------------------------------------
Do nedávné silvestrovské oslavy se mi přimotal Patrik asi proto, že jsme si s ním na Silvestra povídali po telefonu. Jestli má rád Lego, o tom nic nevím. A celý zbytek snu mi připomíná jednu konkrétní událost, z níž bych se konečně měla poučit.

By the way, Patriku, měl by ses stydět. :D

Milosrdná knihovnice

2010-01-08T18:49:00.002+01:00

V úterý mi skončila výpůjční doma jedněch skript, která suším doma už dost dlouho a četla jsem je jednou a to ještě ne celá. Říkala jsem si, no dobrá, ve středu jedu na zkoušku, tak je tam vezmu a rovnou se stavím je vrátit. Leč zapomnětlivost je mocná. Knížky jsem zapomněla dát do batohu, a vracela jsem je tudíž až dnes.

Tři dny zpoždění. Pokuta. Ostuda. Společenská sebevražda.

Se zkroušeným pohledem jsem útlou knížečku podávala naší knihovnici přes pult. Jen to píplo a paní povídá: "V pořádku." A já na to: "Co? Nebyla tam nějaká pokuta?"

Knihovnice se usmála a pravila: "To necháme být."

A i přes tu fujavici a kalamitu se na mě dnes usmálo sluníčko.

Vyvolená?

2010-01-07T12:28:00.002+01:00

Zdálo se mi, že jsem v nějaké nákupní pasáži potkala jednu učitelku ze základky. Nás učila jen její sestra výtvarku, takže my ji nikdy neměli. Navíc velmi brzy měli s manželem dvojčátka a tudíž odešla ze školy nadobro.

Kde jsem to... jo, ten sen. Učitelka šla chvíli za mnou, sledovala mě a pak přišla zavést řeč. Za chůze se mě ptala, jestli mi někdo v dětství ubližoval. Povídala jsem jí o prvním stupni ZŠ, kde jsem pravidelně mívala v botách v šatně vylitý "něčí" kompot z oběda apod.

Pak mě posadila ke kulatému stolku v nějaké kavárně a řekla mi, že mám moc vidět znamení. Já se ptám: Co? Jaká znamení? A jak poznám, že to má být znamení? Sama se mi rozsvítí baterka nebo co? A ona, žeprý to poznám. Pak se zvedla a odešla. A to je konec.
-----------------------------------------------
Učitelka ze ZŠ se mi tam vmísila asi proto, že jsem v pondělí potkala svou bývalou třídní v autobuse. Dál je mi to záhadou.

Bilance novoroční

2010-01-01T17:13:00.008+01:00

V minulém roce 2009 se stala spousta věcí, některé mi udělaly radost a některé ne. Tak popořadě:

Udělala jsem státnice a dostala jsem před jméno dvě písmenka a tečku. Byl to porod. Bakalářskou práci jsem nechávala svázat den před odevzdáním a obhájila ji za E (z milosti, mám ten dojem).

Nastěnka začala mít jakési problémy s trávením. Sonda do tlamičky ukázala, že na vině jsou přerostlé stoličky. Chudák Nasťa dostala narkózu a zoubky jí zbrousili na správnou délku. Ale jíst ne a ne, takže jsme s tátou násilím podávali injekční stříkačkou do tlamičky dětskou výživu. Tak podrápaná jsem asi v životě nebyla, ale nedalo se nic dělat. Teď už ta potvůrka ušatá zase vesele žere moje skripta :)

Bráška se dost ošklivě vysekal na motorce. Čtyři dny umělého spánku, týden plicní ventilace a dva týdny nervů v kýblu. Teď už je skoro v pořádku a těší se, až si na jaře vyjede na motorce na první jízdu. Maminka ho plánuje svázat do kozelce a zamknout do sklepa.

Opět jsem si užila parádní léto s kamarádkami na Cornštejně. Cituji z filmu Ať žijí duchové:
A: A co se tam děje v noci nenormálního?
B: Nenormálního nic. Normálně tam straší.
I celý report si můžete přečíst. část první část druhá

Rozchod s Jekkylem mě se*e. Ale asi se tomu nedalo zabránit.

Splnila jsem si jeden velký sen - účinkovat v průvodu na znojemském historickém vinobraní. Mno... představovala jsem si krásné dlouhé šaty a čelenku, ale milenka boha vína taky dobrá, ne? ;)

Ušila jsem si lolita halenku a sukni, což jsem plánovala už asi rok. Mamce to přijde roztomilé, bráška mi říká "bavorská štětka" a táta tvrdí, že kvůli té spodničce pod sukní mám prdel jak štýrský valach. Co už...

Na Koprconu mi připadalo, že začínám být na cony stará. Po studování reportů jsem naznala, že jsem se musela stát obětí epidemie.

Ježíšek pod stromeček nadělil DDR pad! Letos už doufám neudělám na turnaji začátečníků ostudu.

Hook mi hned po příchodu na Silvestra oznámil, že mě teda fakt nečekal. No jen počkej, chlapče, tohle si vypiješ :D

Tož tak.

Zkouškové i o Vánocích

2009-12-25T13:06:00.004+01:00

Dnešní sen byl pěkně huj a určitě jsem nezlobila zas tak moc, abych si ho zasloužila na Štědrý večer.

Nejdřív jsem jela auobusem do Kopřivnice. Teda autobusem... hráli jsme si na autobus. Na nepovědomém nádraží se cestující řadili do čtyřstupů, jako by seděli v autobuse, a pak v těch čtyřstupech šli normálně pěšky a řidič je vedl. Nás "autobus" takhle stál na nástupišti, ale museli jsme "popojet", tzn. popojít, aby se další "autobus" vešel za nás na nástupiště.

Pak si nic nepamatuji, až najednou jsem byla ve škole. Na základce, kam jsem chodila zamlada, ve sklepě v šatnách se mnou seděli taktéž spolužáci ze základky. Bylo tam po kolena vody a čekali jsme na zkoušky, pro změnu vysokoškolské.

Přišel pro nás učitel, že se máme chytit za ramena a ve formaci vláček se dopravit ke kabinetu. Všude byla voda a do kabinetu nevedly dveře, jen hodně malá díra ve zdi a za ní sešup dolů. Postupně jsme se dírou protáhli a skončili opět v ledové vodě, ale tentokrát jsme v ní museli zůstat sedět. Kabinet byl bíle vykachlíkovaný a učitel před námi seděl za širokým vysokým stolem jako inkviziční komise.

Byla to písemka z jakéhosi filozofického předmětu. Nazízala jsem ostatním do papírů, ale vůbec mi to nic neříkalo, a tak jsem odevzdala prázdný papír.

Další zkouška už byla ústní. Učitel se mě zeptal, jaké jsou hlavní prvky gnoseologického čehosi, a když jsem vytřeštila oči, zkusil to s principy něčeho podobně nesmyslného. Nechápala jsem ani slovo, a tak mě samozřejmě vyhodil. Na chodbě jsme se pak se spolužáky dohadovali, kdo co věděl a nevěděl, a propadla jsem jen já.
---------------------------------------------------------
O "autobusech" nemám páru, jak mě to mohlo napadnout, ale zkouškové mě děsí už delší dobu. Konkrétně dva filosoficky zaměřené předměty Věda o vědě a Informace, komunikace, myšlení. IMHO jsou to totálně zbytečné bláboly, jejichž náplň nechápu a ani nevím, jakým stylem se na to vůbec mám učit. Věda o vědě je už 6.1. 2010. Spaste mě někdo :'(

Šicí workshop

2009-12-24T10:29:00.003+01:00

Několik slečen se nás sešlo v malém tmavém krejčovství na minikurzu šití. Za ten den jsme pár věcí ušily, dohlížela na nás rázná paní krejčová, která peskovala za každý detail. (Tak to má u šití být!) Stvořila jsem růžovou proužkovanou košili a pak ještě cosi, co už si nevybavuji.
------------------------------------------------------
Plánů na šití mám spoustu, to by bylo, aby se mi o nich nezdálo.

Blíže nespecifikovaná bojovka s Blairem, Bossi etc.

2009-12-15T11:55:00.003+01:00

To mám z toho, že čtu reporty z Koprconu a prohlížím fota...

Nejdřív jsem jela nějakou neznámou vesnicí na kole na koupaliště. Jenže cestou jsem u silnice před hrubou stavbou domu zahlédla nastupující generaci Řehánkova klanu (rozumějme Xixi, Ceceho a Jekkyla). "Vzpomněla" jsem si, že Iveta s Jiříkem staví společný dům, a napadlo mě, že když se čistě přátelsky přijdu podívat, jak jim to jde, snad si nebudu připadat moc blbě.

Uvnitř se conala masivní akce, přítomni byli převážně trekkies. Konkrétně si vybavuji jen takovou tu modrou slečnu, co v létě soutěžila v kostýmech. Kreslila tam takové celkem jednoduché karikatury a věšela je po stěnách.

Pak jsem se nějak záhadně dostala na rozlehlý travnatý svah do společnosti Blaira, Bossi a Jekkyla. Prý si řádně užijem cestu do školy a navíc touhle trasou to trvá jen hodinu. Moje námitky, že po chodníku to trvá jen 20 minut, nikdo neposlouchal, a tak jsem byla zvědavá, co se bude dít.

Na svahu byla připravená spousta záhadných atrakcí. Blair mi vysvětloval, že to je hra sponzorovaná Aukro.cz a že se mi to bude moc líbit. No, kecal. Zahrnovalo to pobíhání mezi stanovišti a plnění různých menších questů - a já a běh, to nejde dohromady. Takže jsem byla pěkně naštvaná a asi i schopná na místě vychrchlat plíce, jak mi ten běh nesvědčil.

Jekkyl se na jednom místě nějak zasekl a zůstal sedět na zemi. Automaticky jsem ho objala s tím, že to nic není, ale pak jsem se lekla, protože na tulení už jaksi nemám právo.

--------------------------------------------

Maminko, já už opravdu ty reporty číst nebudu :'( Aukro je solidní droga mého táty a že mě rozchod s Jekkylem se*e, už jsem sem psala a budu to sem psát asi ještě hodně dlouho.

Zimní kožich

2009-12-13T16:22:00.004+01:00

Někteří z mých známých vědí, že doma bydlím s relativně-dlouhosrstým ušatým mazlem jménem Nastjenka. Podobizna následuje.

Nasťa má zvláštní typ srsti - je delší, velice jemná a hustá, takže jarní a podzimní línání je vždy obdobím, kdy se po celém domě volně vznášejí chomáče chlupů a nejde tomu příliš zabránit ani kartáčováním.

V noci na dnešek se mi zdálo, že jsem měla (jenom) nohy chlupaté úplně stejně a taky jsem na zimu měnila srst, takže jsem si půjčila Nastin kartáč a vyčesávala jsem si vylínalé chlupy z nohou. Huj. Ještě že Nasťa už má zimní srst a línat se bude zas až na jaře.

Dvoudílná pohádka

2009-12-09T16:27:00.001+01:00

Tahle pohádka moc výpravně natočená nebyla, spíš jako by ji splichtil nějaký fanfilmový tým za odpoledne a vysílala se leda tak na ČT1 v neděli po obědě. Proč dvoudílná? Měla jsem pocit, že v jednu chvíli se příběh uzavřel a dál už je to zase něco, co se odehrálo mnohem později.

Moc jasně se mi to už nevybavuje. Nejdřív tam byl chudý mládenec, hledající ve světě štěstí (tj. s holou p*delí uhánějící nějakou tu princeznu) a místo krásného zámku objevil zámek velmi zanedbaný, zahrada jedna velká džungle (asi jako u nás doma) a v té džungli chatrč sbitou z hrubých prken. Tam bydleli smutní rodičové, jejichž fešná dceruška vlezla oknem do starého zámku a zmizela. Po delších peripetiích se mladý fešný hrdina vrátil i se slečnou k rodičům a vesele si tam žili v džungli dál.

Pokračování, čili druhý díl, začínal, když nevěsta opět zmizela, a mohlo za to opět to samé ZLO co předtím... jenže pak mě vzbudil budík, a tudíž vím kulové, jak to dopadlo.

----------------------------------------------------

To, co žilo v zámku, se dosti podobalo Paní bolesti ze Sigilu (Planescape: Torment) a určitě to též byla žena. Plížila se po chodbách mezi roztříštěným sklem z oken a toužila po nějaké oběti - ale vyjít ven nesměla. Planescape: Torment se pokouším dohrát, ale bohužel se moc nekamarádí s mou grafickou kartou, takže při bitvě s Ravel v bludišti mi to vždycky spadne. Já si snad kvůli tomu koupím bazarové PC...

Post-conový sen obsahující Randalfa a středoškolský dívčí internát

2009-12-08T18:16:00.003+01:00

Zní to hodně úchylně, což? Ono to úchylné je ;)

Randalf sice ve snu se studentkami nesouložil, ale přijel se na mě podívat na intr a samozřejmě padal jeden návrh za druhým, ale jsme přece zvyklé, né? Internát se rozhodně nepodobal tomu, na kterém jsem za dob navštěvování střední školy bydlela. Byla to pětipatrová vysoká nudle a v každém patře byly naproti sobě jen dva minibytečky.

Ve sklepě byla navíc jedna extra sprcha, a protože jsem bydlela až nahoře (stejně jako na skutečném intru tenkrát), po příchodu ze školy jsem zalezla do sprchy už dole místo do vlastní koupelny nahoře. Občas ještě i s nějakou druhou slečnou ^^: (stejně jako na skutečném intru tenkrát). Mladost radost... ~_^

Soused má na zahradě hrad a já o tom nic nevím! No chápete to?!

2009-12-05T21:20:00.004+01:00

V tomto snu jsem měla u nás doma na návštěvě jednoho svého bývalého přítele. (Zajímavý fakt, neboť v přítomnosti mých rodičů by se tam nedal dotáhnout ani osmispřežím zeměplošských trollů. Sny jsou prostě zvláštní.)

Šli jsme na dvůr naší babičky (další, ještě divnější fakt - tam se dobrovolně nevydáváme ani my domorodci) a skrze hnojiště a hejno hladových slepic jsme vyrazili k bývalému dětskému pískovišti. Jenže místo staré zarostlé ohrádky tam byla nasypaná čerstvá vysoká hromada písku a sahala až k horní části vysokánské zdi, která dělí toto ďáblovo území od dvora sousedova. A z té horní části zdi byl kus zbořený.

Vyšplhali jsme po písku a přelezli tou dírou dál. Jenže místo jámy na druhé straně zdi struha stoupala pořád výš a nakonec jsme se ocitli v malé zřícenině hradu na travnatém vršku. Byla úplně malá. Uprostřed stály zbytky zřícené věže, kolem ní částečně stojící hradby a nějaká menší budova, vzadu vedly schody do sklepení. Uprostřed nádvoří stála truhla, ani nevypadala moc "dobově" a připomínala spíš starý lodní kufr. Otevřený. Co v ní bylo, jsem nezjistila, neboť mě zrovna v tuto nevhodnou dobu vzbudil mobil. Devět ráno, vstávat a hrrr do štatlu.

-----------------------------------------------------

Lodní kufr byl zřejmě tentýž, ve kterém máme schované vánoční ozdoby. No a zbytek je známkou toho, že mě rozchod s Jekkylem vážně se*e.

Plyšové dilema

2009-12-04T12:31:00.005+01:00

Tohle bylo dost nejasné, resp. moc si toho nepamatuji. Na začátku bylo obrovské náměstí s obdélníkovým jezírkem (spíš pořádným jezerem) a vodotryskem. Děla se tam masová soutěž v čemsi, a účastnila jsem se toho i já so sestrenicou zo Slovenska. Ubytovali nás na pokojích po pěti, šesti či snad ještě více lidech, takže soukromí žádné.

Při balení věcí před odjezdem jsem pořádně zmatkovala a pořád objevovala další věci, které jsem si ještě nesbalila. Kapacita mého nesmrtelného červeného batohu však není nekonečná, a tak jsem začala uvažovat, zda tu nějaké věci nenechám. (Jak to vůbec mohlo napadnout MĚ??) Nastalo zásadní dilema: sbalit růžového plyšového zubatého králíčka nebo nějakou druhou plyšovou obludu?

--------------------------------------------------------

Kromě těch n plyšáků, kteří se mnou sdílejí postel, o nich nic netuším. Ale náměstí s kašnou se podezřele podobalo jednomu puzzle, co jsem nedávno skládala.

Superman se potápí

2009-12-03T20:57:00.003+01:00

Vlastně ne Superman, ale Dean Cain.. no, chápete. Každopádně k tomu nepotřeboval ani dýchací přístroj, stejně jako jeho fešná kolegyně v sexy modrém neoprenu. Sám si vesele plaval v seriálovém novinářském obleku včetně polobotek.

Tihle dva prozkoumávali nějaké zatopené podzemní chodby. Bylo to ve sklepě budovy, nacházela se tam spousta zajímavých věcí typu ledniček a železných klecí a povídali si spolu telepaticky. Najednou se Super-Dean začal dusit, měnit barvy a jeho spoluplovoucí usoudila, že je to nějaká nákaza "tady všude kolem nás". Z jedné ledničky vytáhla vakcínu ve formě spreje, který si Super-Dean vstříknul do pusy, a opravdu to zafungovalo.

Střih. Oba dva pochodují stejnými chodbami, tentokrát bez známek přítomnosti vody a naprosto suší. Po bludišti se pohybuje několik lidí. Naši dva hrdinové se schovají za roh krytý železnou mříží a prvního kolemjdoucího sejmou nalezenou nerezovou miskou. Objeví se další lidé, ale kupodivu se nezlobí a omráčený pán se za chvíli vzpamatuje a nic mu není. Všichni je nadšeně vítají a nakonec jim vůdce této malé komunity žijící v podzemí bez úmyslu někdy vylézt ven píše na předloktí sériová čísla. Vítejte mezi námi a buďte tu šťastní.

------------------------------------------------------------------

Kde se vzal Superman a potápění, to nevím. Ale podzemní komunitu jsem sebrala zřejmě v knize Mravenci od Bernarda Werbera. Divný spisek, ale přesto doporučuji. Hlavně kvůli těm mravencům.

Sny post-conové

2009-12-01T16:16:00.003+01:00

Po příjezdu domů, vyprávění událých ptákovin, horké sprše a přitulení k plyšovému sobovi se mi zdálo o Annaud, jak zařizuje nějakou bitvu (takovou tu hromadnou akci, kde se mlátí lidi v prošívkách a plátech pomocí mečů, pak se respawnují a sežerou se jak dobytci).

Další den se mi zdálo o Jekkylovi. Teda nejdřív o OD Marina v Hodoníně, kam jsem si za časů trpění na střední škole chodila nakoupit do potravin. Vzala jsem si pár jogurtů a pak jsem zašla za Jekkylem na koleje. Mánesky to ale nebyly, bydlel až v kdovíkolikátém patře a vůbec mi to tam nebylo povědomé. Nejdřív jsme převlékali postel a pak jsem zpod víček jogurtů vytáhla měňavé samolepky ze Star Treku a nastalo kupčení, co kdo má a nemá a zač je ochoten dát to, co já nemám.

Menší horor pro oživení

2009-11-14T18:00:00.004+01:00

Fůůů, tady to žije, co? Jsem líná jak veš na všechno. Ale k věci.

Dnes se mi zdál celkem fuj sen, ale nebylo to nic až tak hrozného (i když trošku vyklepaná jsem se vzbudila). Hlavní pointa byli pavouci. NESNÁŠÍM PAVOUKY. Dostali jsme ve škole za úkol vylézt na půdu. Půda zabírala tak nízký prostor pod střechou, že jste se tam museli plazit téměř po břiše. Všude po zemi byla sláma a prach a asi sem tam i nějaké ty kuřince.

Ti pavouci a jiná havěť viseli ze střechy na pavučinových vláknech, třeba i po dvou nebo třech dohromady na jednom, anebo na sobě měli nalepené uschlé mouchy, ble. Každou chvíli mi něco takového viselo před ksichtem a do vlasů jsem si radši ani nesahala.

Světlo na konci tunelu, resp. půdy, vedlo na miniaturní dvoreček s pár stromky a hnojem všude, kam oko dohlédlo. Pod jedním stromem u zdi bylo obrovské mraveniště, hemžící se hromada jehličí, větviček a mravenců. V druhém rohu dvorku byly zase vosy, kterých se bojím taky. Brrr.

Zase v tom

2009-10-27T19:48:00.004+01:00

Na dnešní sen jsem si kupodivu vzpomněla až odpoledne, ráno jsem si ho nedokázala moc vybavit.

Opět se mi zdálo, že jsem těhotná. Nastěhovala jsem se do malého bytu ve starém baráku. Dům ani byt nikdo moc neudržoval, všude byla poškrábaná nebo oloupaná omítka, loupal se i lak ze dveří a všude špína. V bytě jsem měla jednoho spolubydlícího, byl to takový silnější chlapec, co se občas snažil o konverzaci, jinak byl zalezlý u sebe nebo pobíhal po bytě a balil si věci na odjezd domů.
--------------------------------------------------------
Proč se mi opakovaně zdá, že jsem těhotná, to vážně netuším. Mám dojem, že ani vlastní děti nechci - možná za pár let změním názor, ale děti mi připadají jako nevypočitatelní tvorové, které bych asi ani neuměla správně vychovat. Tak nějak si s dětmi nevím rady, když se jim mám třeba věnovat. Miminka jsou sice roztomilá a dělat na ně cukrbliky proč ne, ale jak začnou řvát, tak by to člověk bacil. (Výrok mojí maminky. :D)

Jak jsem se dostala do nebe

2009-10-20T11:16:00.004+02:00

Po dlouhé době, zaviněné leností, školními povinnostmi a žádnými zapamatovanými sny jsem zase tu. Probrala jsem se před chvilkou a vytřeštila oči na budík, protože do 11 opravdu normálně nespím.

Sen začal na výletě s nepovědomými kamarádkami. Šly jsme bruslit, bylo nás tam spousta a terén byl pěkně těžký, pořád ze svahu, cesta úzká a po jedné straně nádherný výhled do krajiny, kam se bylo možno libovolně zřítit. Tak jsem raději dávala pozor.

Jenže mi to ztrpčovaly dvě slečny, co se mi pořád posmívaly a nadávaly mi. Na brusle si vyrazily v tílkách a minisukýnkách bez helmy a chráničů, tak jsem doufala, že si ty svoje nevymáchané držky někde namlátí.

Ale umřela jsem asi já. Možná jsem se zabila pádem z toho svahu, nevím, každopádně jsem najednou byla v nebi. Místo obláčků a senilního dědy v noční košili s trojúhelníčkem nad hlavou tam byly jen schody, které vedly nahoru a pak se ztrácely. Tam jsem nemohla. Můj životní prostor tvořila nevelká plošina. Na stupínku na ní byl bazén a vedle velká krychle, na kterou jsem si mohla vylézt a rozhlížet se do nikam, protože jinak tam nebylo nic.

Boha jsem viděla taky. Byl to vysoký chlap v černém potrhaném plášti a neviděla jsem mu do tváře. Možná ji ani neměl. Občas přišel, o něčem se mnou krátce promluvil a zase odešel po těch schodech, kam jsem já nemohla. Jednou se ukázala i jeho matka, připomínala pannu Marii, ale nic neříkala a vypadala smutně.

Místo bazénu jsem si na plošině chtěla zařídit tržiště, protože mi připadalo, že tam zbytečně zabírá místo. Občas se mi podařilo z té plošiny zahlédnout nějaké to dění na zemi. Takhle jsem náhodou spatřila svého bratra, jak odkudsi padá. Instinktivně jsem natáhla ruku, chytila ho a postavila na zem.

Později jsem se ocitla zpět na zemi. Bratříček mi o tom pak vyprávěl, jak jsem ho chytila, že si to nejasně pamatuje.

Na zemi jsem šla do potravin na nákup. Najednou přišel s košíkem na ruce jeden z mých učitelů na VŠ (Mgr. Schwarz) a ptal se, proč nejdeme do komerčního centra, že jsou tam další tři oddělení. Do komerčního centra vedly prosklené dveře hned z obchodu, ale vypadalo jen jako vykachlíkovaný sklad, bylo tam pár mrazáků a jinak se podél stěn vršily hromady krabic. Úchvatné. A pak jsem se už doopravdy vzbudila.
-----------------------------------------------
Z tohoto maglajzu je mi jasné jen to, kde se vzal Mgr. Schwarz a tržiště s komerčním centrem. Schwarz přednášel minulý týden a tržiště a komerční centrum mám ze hry ANNO 1404, u které teď trávím docela dost času. A teď mě omluvte, váznou mi dodávky mědi. *kření se a drbe se ve vlasech*

Barevný had a výlet na mrazivý sever

2009-09-25T15:31:00.003+02:00

Přijel k nám můj bratránek z Prahy a jako dárek od nás dostal krajtu albína. Bohužel had mu brzo pošel, protože dostal nějakou ošklivou nemoc, při které se mu loupaly šupiny a vůbec chudák vypadal ospale a unaveně.

Ondra mi na oplátku taky donesl hada, ale jen půjčeného, prý abych se s ním aspoň pomazlila. Zapůjčení od kamaráda ho stálo 5 Kč na den. Byl to takový tenčí skvrnitý hádek v barvách bílo-červeno-modro-černých. Ondra mi ho pořád strkal pod nos, jenže já se hadů bojím, takže jsem radši uhýbala. Dokonce mi ho schoval do skříně s prádlem, takže jsem se ho ráno solidně lekla. Pak jsem nakonec dovolila, aby mi ho dal na ramena, a had se kroutil a zvědavě si mě prohlížel.

Jenže pak mě začal škrtit. Tak nějak podivně celým tělem se mi přisál ke krku a nikdo ho nemohl odtrhnout. Později se to podařilo, byla jsem spíš vyděšená než přidušená, ale bylo to fuj.

V další části snu jsme si balili věci, že pojedeme na severní pól. Ondra stále říkal, že si toho nemám brát moc, protože ještě budeme nosit v náruči lední medvědy. A když jsem chtěla tedy sbalit sáňky nebo si z klacků vyrobit smyk, vždycky mě odbyl s tím, že je to nesmysl.

Slezly mi zuby

2009-09-24T11:21:00.003+02:00

V tomto snu mi slezly zuby. Nijak nechutně to nevypadalo, spíš ako když had svlékne kůži - celý horní i dolní chrup jsem sundala z dásní vcelku a za ním se objevil nový. Bohužel nové zuby byly značně křivé a obsahovaly více mezer, než by bylo zdrávo.

Cornštejn, part II. Jak se zbavíte blech? Blbě.

2009-09-19T10:48:00.011+02:00

Ano, je to tak. S odstupem času jsem ochotná to přiznat: měly jsme blechy.

"Mít blechy" je záležitost, kterou většina lidí považuje za vtipnou představu, dokud ty blechy sama skutečně nemá. Pak končí veškerá sranda.

Sranda začala Smetákem. Já sama jsem s ním do styku nepřišla, takže z doslechu vím následující. Smeták je malý pes nalezenec. Průvodkyně, které měly týden před námi, ho našly a zdál se jim tak looooostomilouškýýýýý, že se ho ujaly a nenapadlo je nic lepšího, než ho nechat nocovat spolu s nimi ve strážnici. Jméno dostal podle huňatého ocasu. Granulky mu nejdřív moc nejely, to konzervy zas ano. Nakonec se ho podařilo udat na jedné prohlídce, kdy se do něj zamiloval malý klučina a vyvíjel psychický nátlak na rodiče tak dlouho, dokud mu nedovolili si Smetáka odnést domů. Teď bydlí kdesi v Podyjí a Smeták se už nejmenuje.

Jenže po tomhle domácím mazlovi nám zůstal ve strážnici pěkný miniaturní zvěřinec. Mě ty svině kupodivu moc nežraly, ale kolegyně pokladní byla poštípaná všude, kam bylo vidět, a nejspíš i jinde.

Takže boj. Máte ho mít.

Kamarádi šermíři dovezli dva odblešovací spreje a mastičku na štípance. Večer vypukla první bitva. Matrace vynést na sluníčko, zamést, vyvětrat, všechny věci vystříkat sprejem a zabalit do morových pytlů. Před blechami jsem byla varována předem, takže jsem si dovezla stan a spaly jsme v něm. Rodiče mi ho půjčili jen s podmínkou, že ho nedovezu zablešený, což se snad zadařilo.

Tak důkladná debordelizace se ve zdech strážnice neudála již dlouho. Všechna naše sárí v pytli na odpadky, áááá :'( Přežily jsme to, blech se sice ještě pár objevilo, ale pak to vzdaly, svině jedny.

Odjezd z hradu byl jako pokaždé nostalgický. Poslední den jsem si sice vyžrala ty největší blbce ze všech, co tam za celé léto zavítali, ale ti milejší turisté mi spravili náladu. Občas se u toho i pobavíte. Třeba když nervózní chlap málem ječí, že mu nemá kdo co bránit podívat se zadarmo do hradu, i když se nad ním tyčí dva o hlavu větší šermíři a posléze ho nesou v zubech ven. Kdyby tam nebyli, asi by mi ten týpek dal jednu po hubě. Což by bylo mrzké loučení se sezónou...

Cornštejne, máme tě rádi.

Zase po roce na Cornštejně, part I.

2009-09-18T10:15:00.015+02:00

JSH včera naznačil, že loňský report stál za to. Dík :) A zda ten letošní bude stejně nabitý událostmi. Bude. Uvidíte sami.

První víkend na hradě byl post-conový a post-promoční, takže jsem víceméně dospávala resty. Na další týden jsem se těšila jak dvanáctiletá puberťačka, neboť měli přijet šermíři, říkejme jim třeba Ostrostřelci. (Oni si tak neříkají, ale já bych tu nerada dělala antireklamu. :D ) Hrad potom úplně ožije. Místo samotných tří holek je najednou všude kolem spousta lidí a jako bonus dva koně a dva psi. Na nádvoří vyrostou gotické stany, ohrada pro koně, střelnice a skoro-dobová krčma, kde proradně vydávají Grenu za Kofolu. Čepuje tu jeden protřelý Don Juan a jeden expert na konspirační teorie. Doufám, že ho jednou nalákám k přednášení na Spyconu :D Tihle dva jsou věčnými oběťmi mých fotografických spádů. Opět něco málo z mé komiksové tvorby. (Podařilo se mi Dohánka načapat poránu cestou z tojek.)

Většinu volného času mezi prohlídkami jsem strávila ve střelnici s lukem v ruce, jehož tětivou jsem si vyráběla často velmi zdařilé modřiny na předloktí. Ale když už se k němu jednou za čas dostanu (a navíc zadarmo), proč toho nevyužít? :)

Taky jsem dostala prokleté náušnice. Zafungovaly, ale snad to všichni zúčastnění bez úhony přežili.

Co bylo horší - na hradě straší. Tedy doufám, že nám straší pouze v našich chorých mozcích, jinak se tam opravdu začnu bát. Začalo to právě jednu noc s Ostrostřelci. Nejdřív se uprostřed noci najednou splašili koně. Pak kolem páté ráno byl slyšet křik neznámo odkud a pak ráno mi v listí kolem hlavy skákali kosi. Skoro nám sedli až na spacák, jako by se vůbec nebáli. Měli jsme v noci dojem, že stále kolem sebe slyšíme kroky, ale nikdo tam nebyl. To byli právě ti kosi - jak skákali v tom listí, pravidelně to šustilo jako kroky. Křik mohly být kočky. Splašené koně jsme nijak vysvětlit nedokázali.

Ráno se téměř o ničem jiném nemluvilo. Kosi poskakovali i u hlavy jiných šermířů, kteří spali jinde než my. Vznikla nová konspirační teorie kosího spiknutí. Kosi totiž ovládají celý hrad. Pod hradem je skrytá hi-tech kosí základna a brána do ní je v hradní kapli. Ve dne vypadá jako zbytek zasypaného vchodu do nějakých podzemních chodeb, ale nenechte se zmýlit. V noci se objeví brána a kosi pracují ve své tajné laboratoři, odkud ovládají počasí na hradě a dělají různé zvukové a jiné efekty. A vůbec to nejsou kosi, jejich podobu si propůjčují jen přes den, aby nás mohli nenápadně pozorovat...

Po Ostrostřelcích dorazili Jezevci, kteří se s námi letos naštěstí neožrali v takové míře jako vloni. Zato Vlastík stál za to. (To je pán, co na hradě prodává občerstvení.) Slušně řečeno byl jak houba, naplno řečeno byl úplně namol. To se událo u příležitosti rozlučky s Jezevci, kteří si druhý den zabalili meče, kostýmy a jiná udělátka, zamávali a odjeli. Nicméně ten večer Vlasta každému říkal, že ho miluje a že jsme byli pro sebe stvořeni. Zbytek osazenstva hradu už na to byl zvyklý, ale já z něj byla celkem slušně na větvi. Málem jsem ho zabila, když prohlásil: "Ty máš tak hezký pnojmatiky..." Narážky na svou postavu jsou skutečně to poslední, co strpím, ale facku jsem mu pro jistotu nedala, aby mi náhodou nepřiletěla nějaká zpátky, protože u ožraly člověk nikdy neví.

Party se protáhla do noci a na třech sražených postelích nás nocovalo pět. Daneš byl až moc přítulný, jako vždy, a přítulný být přestal po výhružkách typu "mám koleno a nebojím se ho použít" (jako vždy, tohle funguje spolehlivě).

Pokračovat na druhou část reportu, která pojednává o invazi parazitů.

Divoká jízda kukuřicí

2009-09-16T20:10:00.003+02:00

Konala se "dámská" výprava na kolech ve složení já, mamka, babička, teta a sestřenice. (Dam bylo opravdu poskrovnu, všechno samé tuctové ženské :D.) Nejdřív se jelo po polní cestě, která vedla skrz lán kukuřice. Ale jaké! Stvoly dosahovaly vysoko nad moji hlavu a spíš než kukuřice to byly kukuřičné palmy.

Dál vedla cesta lesíkem, kde byla cesta stejně blátivá a rozježděná těžkou technikou jako uprostřed pole. Ale zmákly jsme to, i když naše kola už jsou spíše retro exempláře.

Barevné koupaliště

2009-09-07T15:40:00.003+02:00

Nejdřív jsem se ocitla s bandou nějakých (nepovědomých) kamarádek u moře. Pod vysokým útesem byl v moři malý písčito-kamenitý ostrůvek, kde jsme seděly pod palmami a různě se schovávaly před bandou nějakých (nepovědomých, ale zato velmi sebevědomých) mládenců. Z této části si víc nepamatuji.

Druhá část se odehrávala v obřím částečně přírodním koupališti, které mělo deset úrovní dlouhých skluzavek a tobogánů a každá úroveň měla svou vlastní barvu. První nejnižší byla tmavě modrá, další tmavě šedá a jedna z těch vyšších byla světle šedá. Ještě jsem jezdila po oranžové, ale tam už nevím, kolikátá byla. Prostředí imitovalo tropický prales s vodopády. Přes část skluzavek vedl i provazový most a jen sem tam se mihlo kolem pár děcek nebo jiných plavců, jinak tam bylo téměř prázdno. Mezi klouzáním se po zadku (moje oblíbená koupalištní zábava :D ) jsem ale tušila, že pokračuje hon na mě z první části snu. "Kamarádky" se kdesi ztratily. Věděla jsem, že tohle je jen jedna část "trasy", kterou musím zdolat, abych jim utekla - asi jako Survivor nebo pevnost Boyard. :)

Pravítko = tvrdá měna

2009-09-04T16:54:00.003+02:00

Dnes to bylo opět hodně zmatené, nicméně jedna epizoda mi v paměti utkvěla. S kamarádkou Míšou jsme se couraly po (nějakém neznámém) městě a potřebovaly jsme na WC. Šipka s panáčkem a panenkou ukazovala kamsi dozadu za baráky na polorozpadlou trafiku. Boudy stály ještě dál za drátěným plotem na špinavém zabláceném dvorku a babka v trafice vybírala poplatky.

No jo, poplatky... Tady se platilo nikoliv v korunách, ale v centimetrech pravítka. Vytáhla jsem z kabelky zelené průhledné plastové pravítko a paní si chtěla ulomit příslušný počet centimetrů, ale já ji zarazila s tím, že si to nejdřív sama přepočítám. Tak jsem přepočítávala a měřila a babka s Míšou na mě divně koukaly. Nakonec jsem naznačila přes pravítko čáru se slovy, že z tohoto pravítka té paní patří jedna pětina. Paní zkušeným okem mrkla a ulomila si potřebnou částku. Tu zahlédla, že podle mojí blbě vytyčené čáry jí ještě kousek zbývá, takže si ulomila ještě ten kousíček navíc. Vyplázla jazyk, baba jedna drzá, nicméně cesta na hajzlíky byla volná.
----------------------------------------------------------
Tak z tohohle jsem jelen.

Toeb s dlouhými vlasy

2009-09-03T13:27:00.003+02:00

Od příjezdu z Cornštejna jsem se stále pořádně nevyspala, zvažuji postavení stanu na zahradě. Ani žádný sen jsem si nezapamatovala, až dnes.

Cosi jsme slavili u někoho doma. Byl to dům patrový a opravdu výstavní, samé koberce, vyřezávané zábradlí na schodišti a podobné vymoženosti. Toeb šel zrovna ze schodů, měl dlouhé vlnité vlasy a opíral se o berle.
---------------------------------------------
O berlích v reálu chodí brácha, a o grupě spoluconujících Brňáků se mi zdálo možná proto, že jsem si včera četla Ceceho report o paintballu.

Vytvářím své sny

2009-08-30T21:41:00.005+02:00

Právě jsem přijela z Cornštejna, podrobný report bude později. Ale víckrát se mi tam povedla jedna věc, o niž se už dlouho snažím, a to je právě možnost svůj sen ovládat, nebo do něj moci alespoň částečně zasahovat.

Rozepisovat sny z jednotlivých dnů by bylo na dlouho, vyberu dva nejzajímavější. V prvním jsem toužila po novém domácím mazlíčkovi a chtěla jsem hada. (WTF?! Já???!!!) V obchodě se mi zalíbila žlutá krajta a vybírala jsem si na ni terárium, ale pak mě zaujalo něco jiného. V obchodě měli krásná akvária. V jednom mořském plavalo podivné stvoření, takový jakoby pestře zbarvený mořský slimák, co se pěkně vlnil u dna kolem korálů. Vepředu měl tmavě červené rozvětvené výrůstky, které vypadaly jako ochmýřené paroží.Tak se mi zalíbil, že jsem si ho koupila a doma mu zřídila pěkné nasvětlené akvárium. Šla jsem spokojeně spát.

Druhý den ráno se probudím a nestačím se divit. Místo svého pokoje jsem u obrovského bazénu s mořskou vodou, v němž plavou malí žraloci a spousta krásných barevných rybiček. Jen místo dna mělo akvárium koberec. Krmila jsem rybičky a měla jsem z nich velkou radost. Jenže pak přišel nějaký chlap s trojzubou harpunou, že jde lovit ryby.

No to teda ne! Moje rybičky mi nikdo lovit nebude! Začal se se mnou prát a mezi tím se mu nějak povedlo celé akvárium vypustit, takže chudáci rybičky sebou mrskaly na koberci. Pak mi ten trojzubec zarazil do nohy a probodl mi stehno.

Říkám si: ne, to ne, něco se přece musí stát, takhle to přece nemůže skončit. A začala jsem přemýšlet jako spisovatel, kterak by svého hrdinu dostal z prekérní situace. Nevěděla jsem, že jsem ve snu, jen jsem v tom snu přemýšlela, jak by se to eventuálně mohlo stát, abych neumřela. Napadlo mě, že ten trojzubec je možná ukradený nějakému tomu mořskému vládci á la Triton či Poseidón a ten si pro něj přijde. Netuším, jak to dokázal, ale vládce moří s ploutví místo nohou se skutečně zjevil ve dveřích a trojzubec mu sám skočil do ruky. Útočník byl zpacifikován a rybky jsme přemístili zpět do vody.

Právě tohle byl ten první sen, kde se mi potenciálně hororovou zápletku podařilo vyřešit. Na Pullitzerovu cenu to není, ale kdoví, co by z toho jinak vyšlo za noční můru :(

Druhý sen se odehrával v zasněženém lese. Byla ze mě malá holčička zakuklená v kožešinách a v lese se mnou chodili moji ještě mladší bratříček a sestřička. Sbírali jsme v lese dřevo (asi) a najednou se začalo stmívat. Klasicky jako z filmu zavyli vlci a začali větřit kořist. Utíkali jsme k domu, co to dalo, ale vlci nás pochopitelně doháněli. A pak se to zase stalo. Zase jsem začala přemýšlet nad tím, jak to, aby nás ti vlci nedostali. Opravdu to vypadalo jako scéna z filmu. Doběhli jsme do domu, zabouchli dveře a pak jen sledovali, teď už z bezpečí, jak se vlci hemží venku. Celou dobu jsem si říkala, že tohle celé je blbost, že tak rychle by malé děcka v životě nemohly běžet, aby utekly smečce vlků. Ale stalo se.

Je to hodně divný pocit. Jste v tom snu a přitom jste zároveň jakoby nad ním. Ale pořád si neuvědomujete, že to všechno kolem je sen, že ve skutečnosti jste zakuklení ve spacáku ve stanu, na sobě máte dvě mikiny, tepláky a vlněné podkolenky od babičky a venku jsou čtyři stupně nad nulou. Utíkáte před vlky, ale současně je zdržujete, aby běželi dost pomalu. V průběhu píšete scénář. Scénář nevalné kvality, ale tady je pouze jediná podmínka - aby to celé dobře dopadlo. Hotový hollywoodský trhák. Ještě nakonec udělám kariéru :D

Krasobruslařka

2009-08-16T22:38:00.003+02:00

Přišly jsme se s mamkou podívat na krasobruslařskou exhibici. Moc se nám tam líbilo, ale pak najednou vyjela na led mladá slečna s ortopedickým korzetem přes trikot a ozdobně kroužila a metala salta jakoby nic.
-------------------------------------
Na krasobruslení bychom s mamkou v reálu někdy opravdu jít chtěly, tohle se asi vzalo z filmu Flashdance, který jsem nedávno viděla. A ortopedický korzet nosí bráška.

Hotelové bludiště

2009-08-13T20:58:00.001+02:00

Kde jsem se vzala, tu jsem se vzala v neznámém hotelu. Byly tam dlooouhatánské chodby, všechno v mramoru včetně schodišť a květináčů na palmy. Hosté měli svoje pokoje označené svojí fotografií ve zlatém rámu, a aby to neměli tak jednoduché, portrét visel na libovolném místě někde na chodbě a na něm byl návod, kudy se dostat k majiteli. No a já hledala svého přítele, který mi prozíravě neřekl, kde bydlí :D

Zeptala jsem se jednoho z jeho kamarádů, které jsem potkávala náhodně po chodbách. Ten mi řekl, že neví, kde bydlí, ale prý si můžu přilehnout k němu. To jsem odmítla a hledala dál.

Další kamarád stál u Vítkovy podobizny, jenže ouha, zrovna jako na potvoru u té jeho popis cesty chyběl. A když jsem se optala, zda neví, kde bydlí, tak prý neví, ale můžu se přijít přitulit k němu. Přitulit jsem se nešla a svého tuleně jsem nenašla. Škoda.

X-Wing a lidožravý troll

2009-08-07T10:38:00.005+02:00

Co jsem přijela z Cornštejna, tak jsem se fakt klidně nevyspala. Dnešní snůška kravin následuje.

Nejdřív jsem se procházela kolem naší vesnice u řeky. Najednou něco zahučelo do kukuřičného pole. Byl to X-Wing s červeným značením a vylezli z něj dva týpci ve stormtrooperském brnění, které evidentně nebylo jejich. Ostatně, proč by měla být kukuřice doménou létajících talířů? :D

Pak jsem se ocitla v nějakém rozmláceném městě. Byly tam vysoké dřevěné baráky stlučené z prken kdovíjak porůznu nakřivo. Byla noc a svítila sem tam nějaká pouliční lampa, ale na ulici bylo pěkně živo. U jednoho baráku řval opravdu impozantně vysoký obr a dožadoval se večeře, kterou si pak začal vybírat z přihlížejícího davu. Nikdo ale neutíkal, jako by mohl být potrestán ještě hůř než sežráním. Když byl jeden chlap vybrán a následně sežrán, všichni jen stáli na místě a třeštili zraky.

Další měl být malý klučina, až nechutně roztomilé dítě se zlatými kudrnatými vlásky. Z domu, před kterým ten obr stál, najednou vyběhla dívka ne nepodobná Natalii Portman, kluka chytila a odnesla dovnitř do svého pokoje. Prý je prostitutka na volné noze, a toho malého je jí tak líto, že ho radši u sebe schová.
---------------------------------------------------
Tentokrát jsem prohlížela fotky z FF 2009, kde ten červený X-Wing byl nasprejovaný pomocí šablony na jednom už tak dost bohatě umělecky pojednaném koberci. Natalie Portman se tam vzala možná proto, že momentálně před spaním čtu Královu přízeň, což je knižní předloha stejnojmenného filmu. Film i kniha se v originále jmenují The other Boleyn girl.

Spadla Eiffelova věž

2009-08-06T09:51:00.004+02:00

Stejně jako posledních pár nocí, i dnes to bylo divoké. Nejdřív se mi do bytu vetřel neznámý malý kluk, který ho později celý zdemoloval.

Pak jsem byla s mamkou a bráchou na výletě v Paříži. Jeli jsme lodí po řece. Řeka byla pěkně divoká, takže to s námi fest házelo. Po cestě jsme s mamkou přestoupily na jinou vyhlídkovou loď, která byla zařízená v havajském stylu (brácha někam zmizel). Bylo to tam pěkné, ale jedna slečna ze zadního sedadla si přes nás natahovala bosé špinavé nohy.

Podepluli jsme pár mostů a před námi se objevila replika Eiffelovy věže, jen cca 30-timetrová. Byla nějak podezřele našikmo. Sotva jsem vypustila z pusy nějakou poznámku o tom, že pokud vím, tak nejsme v Pise, ale v Paříži, tak se falešná Eiffelovka naklonila ještě víc a s majestátním šplouchnutím se zřítila do moře.
---------------------------------------
No jo, do moře. Ale co to moře dělalo v Paříži?

Jeden opakující se sen ze školky + mořské akvárium

2009-08-05T10:44:00.003+02:00

Tohle se mi zdálo už jednou. Byla jsem v nějaké neznámé školce, kde jsem kdoví proč našla prázdnou skříňku a dala si do ní věci. Pak jsem se vydala na záchody, kde byly současně sprchy a převlékací kabinky, kterou měl každý zaměstnanec dokonce svoji podepsanou. Tam jsem si odskočila a převlékla se, a zpátky v šatnách jsem si ještě vyslechla stesky jednoho ze zaměstnanců, který miluje jednu z kuchařek. Ach jo.

Druhá část byla nová. Jekkyl mě pozval do luxusní restaurace, kam jsme dorazili večer za tmy ve společenském. Jídlo fajn, na dezert a sekt jsem už chuť neměla. Bylo tam obří mořské akvárium, po kterém se ostatně celý ten komplex jmenoval. Jen jsem užasle zírala na všechny ty obrovské barevné ryby, medúzy a korály.
----------------------------------------------
Tím prvním snem si nejsem vůbec jistá, co to má znamenat. Jekkyl v kvádru se tam vzal možná proto, že jsem večer prohlížela fotky z promoce.

Křečové žíly jak ocelová lana

2009-08-04T10:04:00.002+02:00

Zase jsem spala nalehko. Zdálo se mi, že se mi na nohách udělaly opravdu pořádné křečové žíly, byly rudé a vystouplé a hnusné. V tom snu jsem chodila na gympl do Znojma a hledala jsem, jak se tam dostat MHD, i když to bylo za rohem.
--------------------------------------
Mamka má zas potíže s nohama, natékají, takže stále nosí zdravotní punčochu. Doufám, že po ní ty křečové žíly nebudu mít doopravdy.

DJ Morpheus in da mix!

2009-07-25T08:48:00.002+02:00

Takhle zmlácená jsem se neprobudila už dlouho. Zdála se mi absurdní směs všeho možného, vybavuji si následující tři úseky:

Jela jsem vlakem do Alp. Byla už noc a všude plno sněhu. Na svahu vedle trati jezdili noční lyžaři a povedlo se jim vyvolat menší lavinu. Vlak šplhal do šíleného kopce a s tou lavinou se najednou zastavil a začal ujíždět zpátky z kopce. Naštěstí to brzo skončilo.

Stála jsem doma v koupelně před zrcadlem a můj obličej se najednou začal měnit. Vypadala jsem pak jako Japonka, dokonce se mi i přebarvily vlasy a oči na černo.

Na zahradě jsem si našla úplně obyčejného hlemýždě zahradního a vzala si ho domů s tím, že si z něj udělám domácího mazla. Samozřejmě jsem mu podstrojovala, pěkně salátek, pampelišky a velký výběr různých bylin, sépiovou kost... Hlemýžď pěkně papal a pěkně rostl. Nakonec byl tak velký, že měl ulitu velkou jako pěst a nohu delší než papír A4. Měla jsem ho doma v plastové vaničce, odkud mi samozřejmě vytrvale utíkal a odcucnout ho od stolu nebylo snadné. Měla jsem ho s sebou i na nějaké rodinné oslavě.

Kostýmová deadline

2009-07-23T10:29:00.003+02:00

Mám teď rozešitý dobový kostým a rozčiluji se nad chudákem starouškem šicím strojem, který odmítá šít klikatým stehem a šmodrchá nitě. Do neděle ho potřebuju mít hotový. Má to někdo starosti, co? :)

Zdálo se mi, že se v pelechu oháním jehlou, pak se podívám na budík a je 2:24. Trošku jsem to přetáhla. (Nejdivnější na tom všem je fakt, že do tolika vzhůru nevydržím a svítící budík mi před měsícem odešel.)

Tajné mlsání

2009-07-22T09:28:00.005+02:00

Dnes to bylo hodně zmatené, stejně jako posledních pár dnů, kdy se mi zdála spousta nespojitých hovadin a po probuzení se mi nepovedlo zaznamenat ani jednu.

Celou dnešní sérii si nepamatuji. Těsně před probuzením jsem byla ve svém pokoji, ale ten vypadal jako před deseti lety, když jsem tu ještě měla koberec a jednu postel místo letiště. Koberec byl šedý, nepravidelně vybledlý a sestával z vyvýšených kuliček, které jsem vždycky měla otištěné na kolenou a na rukou. Postel vrzala, což mi později v šestnácti lezlo hodně na nervy, zvlášť když přijel můj tehdejší přítel.

V pokoji jsem seděla u psacího stolu a zpracovávala mléčnou hmotu na dort. Ta byla taky šedá, nicméně dobrá jako vždycky. Hnětla jsem snad kilovou kouli s tím, že ji celou sama sním a nikomu nedám. Když zaťukala máma na dveře, honem jsem ji schovala pod tričko.
-----------------------
Můj pokoj v podobě z dětství se mi ve snech vyskytuje kupodivu celkem často. Možná to dnes mělo co dělat s návštěvou příbuzných, kteří u nás před týdnem nocovali a já se musela podělit o letiště se sestřenkou. Šedá mléčná hmota se vzala ze sobotního pečení, kdy jsme dělaly s mamkou dort v podobě závodního auta a potahovaly ho právě tou mléčnou hmotou. Šedou barvu jsme si namíchaly na pneumatiky a okna. Mléčná hmota je taková lacinější náhražka marcipánu a někdy se jí tak nesprávně i říká.

Opět na conu

2009-07-19T19:56:00.004+02:00

A zase con. Nějaký neznámý conající se na neznámém místě. Samozřejmě spousta tříd a programů, jenže kromě židlí byla v předních řadách možnost též se válet po matracích a místo na plátno se koukalo na obyčejnou malou televizi. Vybavuju si Jekkyla a JSH, ale lidí tam byla samozřejmě spousta.

Koukali jsme v té televizce na nějaký seriál, když přišli dva týpci. Jako VIP jsem měla zabranou pro sebe celou jednu žíněnku, a jeden z nich se ke mně nasáčkoval a prohlásil o sobě, že je Kosa smrti. Ten druhý si přilehl z druhé strany a taky řekl, že je Kosa smrti. A začali se hádat, kdo teda je Kosa smrti.

Hádka se zvrtla, když se ti dva na té matraci začali vášnivě líbat. To na mě bylo moc a odešla jsem.

Na jedné chodbě, která trochu připomínala chodbu ZŠ Milady Horákové v Kopřivnici, jen nebyla tak barevná, jsem potkala Jadru a Noora. Noor se opodál bavil s kýmsi a nahlas mě pomlouval tak, abych to slyšela. Tak jsme s Jadrou provozovaly totéž, než je to přestalo bavit a šli prudit někam jinam.
----------------------------------------------
Po FF 2009 se mi o conování bude zřejmě zdát ještě hodně dlouho :D Kosu smrti jsem přebrala ze Soul Eatera. S pomlouvací aférou se to má následovně: Na Koprconu jsem se krátce bavila s Noorem, na FF dlouze s Jadrou a Gwen. Přišla řeč na Noora, který si prý vyvedl cosi s okem, takže skončil s dvanácti stehy. Jestli mě pomlouvá on, je mi srdečně jedno, já ostatně občas taky utrousím nějakou poznámku na jeho adresu. Ale nikdy by mě nenapadlo (doufám, že ani jeho) se tímhle způsobem "trumfovat". To mám beztak z toho čtení Bravíčka na FF :D

Zase o conu

2009-07-18T10:54:00.003+02:00

Sotva se trochu rozkoukám z conu, a pořád se mi zdá o známých. Přišel k nám domů -dam- a nechal si upéct tři barevné dorty s textem pozvánky na jeho přednášku :D měly představovat jakoby letáčky.
-------------------------------
Nejen cony, ale už i pečení se mi v noci míchá v hlavě. S conáním. Pak to takhle dopadá.

Kendra se klonuje

2009-07-17T23:36:00.002+02:00

Zdálo se mi až nechutně živě, že jsem těhotná. Tak nějak jsem to věděla a moc to neřešila. Jela jsem v noci MHD až na konečnou v jakési vozovně a za rohem zaplula do lékárny pro test. Vyšel pozitivně, což mi stejně bylo jasné předem, protože už pomalu začínalo být vidět bříško. (Proč jsem si ten test dělala ve snu až v tak pokročilém stádiu, se mě fakt neptejte.)

Z lékárny vedla cesta do areálu obehnaného drátěným plotem. Byl obrovský a vypadal prázdně až na nějaké to křoví, ale později se ze tmy vynořila hlídací budka a dál jakési haly. Uvnitř bylo jen bludiště chodeb a dveří a pronásledovali mě tam týpci, co vypadali jako vyhazovači velmi prestižního kasina. Lítala jsem ze dveří do dveří a schovávala se, co to šlo, ale pořád mi byli v patách. Až konečně přišly vysoké dřevěné prosklené dveře ven.

Venku už se mezitím rozednilo. Doběhla jsem k hlídačově boudě a schovala se naproti mezi keře a hromadu písku. Když se dlouho nikdo neobjevil, vydala jsem se domů. (Do nějakého neznámého bytu, který jsem sdílela s Jekkylem.) Pochopitelně byl zvědavý, kde jsem celou noc byla, ale nějak v pohodě se to vysvětlilo. Jenže pak mi uklouzla poznámka o miminku, Jekkyl zaduněl o podlahu a poslední má slova byla: "Já jsem ti to vlastně zapomněla říct..."

Bráška se mi smrskl

2009-07-10T21:51:00.002+02:00

Můj o tři roky mladší brácha je o hlavu větší než já. V tom snu vstal z postele, a najednou byl o hlavu menší než já. Kam to spěje?

Vojta v akci

2009-07-07T09:00:00.001+02:00

Zpětný záznam z Festivalu Fantazie: zdálo se mi - překvapivě - o lidech, které pravidelně na conech potkávám, tentokrát to byl jistý Vojta Marek. :)

Fontána

2009-06-23T15:36:00.001+02:00

Seděla jsem u fontány kdesi na nepovědomém náměstí a s někým jsem plkala, to je vše, nač si vzpomínám.

Nehorázný svinčík v kuchyni

2009-06-21T10:11:00.003+02:00

U nás se teda říká švajneraj, což je počeštěná verze německého výrazu Schweinerei. A protože Schwein je prase domácí, svinčík je celkem přesný překlad tohoto slova.

V kuchyni byl opravdu svinčík, jak už to při pečení většího množství dortů bývá. I když, takový bordel, jako byl v tom snu, u nás není nikdy. Máma stála u linky a já jsem jako obvykle zaujala místo přidavače, podavače atd. Byla jsem požádána o misku. Otevřela jsem skříňku, kde máme misky, a vyvalila se na mě hromada špinavých misek obsahujících našlehaný krém v různých barvách. Žádnou čistou jsme už neměli. Pak se v kuchyni zjevil Jekkyl a prohlásil, že je tam nehorázný svinčík a jeho maminka by se z toho pohledu složila. Tak nějak si nevzpomínám, co se dělo potom, ale asi jsem ho nezabila.

Pokus o dekódování:
-------------------------
Příští týden nás zas čeká pečení, ale bude to naštěstí jen jeden dort. Máma si totiž po večerech přivydělává tím, že peče pro známé na objednávku dorty, řezy, rolády, cukroví a jiné cukrářské pochutiny. Jakožto vyučenou soustružnici, která toužila jít na cukrářku, ji to moc baví (ale když se sejde víc objednávek naráz, máme toho kolikrát obě dvě plné kecky). Zvlášť po pečení dětských dortů, které bývají hodně barevné, zůstávají v kuchyni právě ty misky se zbytky obarveného krému. Do kredence je ale teda nevracíme :D

Sárí!

2009-06-20T08:13:00.008+02:00

Aneb abyste věděli, o čem to tu stále melu.

Sárí je tradiční indický ženský oděv. Má mnoho výhod a pár nevýhod, z nichž největší jsou xenofobní spoluobčané. Výhody: je to pohodlné zvlášť v létě, sárí je velmi elegantní a ženské, když se ho naučíte nosit, připadáte si jako královna. A hlavně nikdy nemůžete přibrat tolik, abyste se do něj nevešly :) Já ho nosím právě proto, že si v něm připadám opravdu žensky a sem tam nějaký ten obdivný pohled též neodmítnu :)

Nevýhody: oblékání pár minut trvá a je třeba se naučit v něm pohybovat. Dámy nosící dlouhé sukně jsou již zvyklé přizvednout si vpředu sukni při chůzi do schodů a naopak si přidržovat zadní část při chůzi dolů, aby vás někdo za vámi nepřišlápl. Při tradičním způsobu vázání sárí za vámi ještě vlaje vlečka, na kterou je třeba také dávat pozor - když si někde sednete, nezapomeňte si dát vlečku na klín, jinak se bude konec válet po zemi v kdoví čem (že, Ivetko?). Při silném větru navíc nelze vylézt bez spodničky, protože se vám sárí omotá kolem nohou a vpřed se pohybujete jen drobnými krůčky. Ovšem ten pocit, když na vás na Florenci udělá banda Indů hlasité "Óóóóóóó!!!", je k nezaplacení :)

Sárí se nešije, ale motá. Je to jen pruh látky cca 1 metr široký a 4 - 6 metrů dlouhý. Nahoře i dole má ozdobný lem a jeden jeho konec je bohatě zdobený - představuje vlečku. Přiznejme si - která příslušnice něžného pohlaví si nikdy nezatoužila zkusit šaty s vlečkou?

Způsob oblékání sárí se může zdát složitý, ale po pár pokusech se to naučíte. Všechno o sárí včetně návodu k zamotání naleznete na www.sari.cz. Koupit sárí u nás můžete v kamenných prodejnách i přes internet třeba v Ganze nebo Govinda butiku.

A teď konečně módní přehlídka:

Viskózové sárí s tradičním zlatým bengálským vzorem. Moje první, nejkrásnější a nejmilovanější :-* Sice strojově vyšívané, ale lesklý materiál mírně připomíná hedvábí. Hedvábné sárí si, doufám, jednou taky pořídím :)

Modré bavlněné sárí, které se bohužel hodně mačká. Původ vzoru je mi neznámý. Vzor není vyšívaný, ale natištěný. Ale i tak, modrá je dobrá :)

Zatím poslední kousek, tentokrát s modernějším vzorem. Premiéru měl na státnicích - s protekcí jsem kvůli němu nepočítala a ani jsem žádnou neměla :D

Když to tak shrnu: Jekkyl mě v sárí vidí nerad, protože pak na nás na ulici koukají kolemjdoucí. Babička byla zvědavá, co je to za deku, táta a brácha o nich mluví jako o závěsech, ubrusech či hadrech na podlahu a maminka by mi je prý nejraději všechny vyházela, protože sousedi. Na sousedy a babičky se patří vydlábnout, s bráchou a tátou mlátí hormony a maminka má poněkud jiný názor na estetiku. No a Jekkyl... si holt bude muset zvyknout. Tož asi tak.

Dobová vesnice a keckaři

2009-06-19T20:59:00.003+02:00

Byla jsem na pěším výletu s několika známými osobami, nikoho konkrétního si nevybavuji kromě Arka a Lianny. Arco měl na sobě svůj obvyklý černý háv (vlastně už si moc nevzpomínám, zda jsem ho někdy viděla v něčem jiném :D ) a tak vůbec byli všichni v kostýmech, ale spíš než na módní přehlídku to byly kostýmy larpové, k běhání po lese a válení se v podrostu sloužící. No a pár lidí tam bylo obuto v keckách.

Z lesní cesty jsme odbočili do dobové vesnice. Hned ze začátku se nám spousta účastníků jaksi zasekla v taverně, mazaně umístěné hned u rozcestí. Zbytek se vydal zkoumat vesnici, a nebyl to nikdo jiný než keckaři.

Náhle do vesničky vtrhli Vikingové. Nezapalovali a neznásilňovali, což bylo nanejvýš podezřelé, zato lovili lidi. Asi do otroctví. Všechny keckaře odvlekli po cestě dál do lesa a nikoho jiného si nevšímali.

Pokus o dekódování:
-------------------------
Tohle je jasné jak facka železnou rukavicí. Vikingové se tam přimotali nejspíš proto, že nedávno nějak přišla řeč na moje Thórovo kladivo. V pátek jsem potkala na vlakovém nádraží ve Znojmě kamarádku s karibabkou, spacákem a zásobou špekáčků a vína. Holky se vypravily na bitvu do Heraltic, a MNĚ se nic neřekne :-/ Každopádně, jak velí dávnověká tradice, se ráno po bitvě koná rituální poprava keckařů. Kostýmová osvěta je holt kostýmová osvěta.

Sárí, sárí...

2009-06-18T19:02:00.002+02:00

Zdálo se mi, že jsem, hledajíc něco na sebe, otevřela svou skříň a našla jsem několik nových sárí :)))) jedno bylo bílé s velkými barevnými ornamenty, to se mi moc nelíbilo, a jeden trošku tradičnější kousek v červené doplněný modrým vzorkem, vlečka přecházela naopak do modra se vzorem červeným. Pěkné. Škoda, že takové opravdu nemám. :(

Noci beze snů

2009-06-15T09:27:00.001+02:00

Poslední dobou se mi nedaří zachytit žádný sen, protože spím jak dudek. Né že bych byla líná psát, ale dostala jsem nové a jiné léky, takže tipuju, že to dělají ony.

Sníh, hodně sněhu

2009-06-13T10:15:00.002+02:00

Už si absolutně nevybavuji, co jsem v tom snu dělala, ale byl tam sníh. Pak přišly nějaké slečny s hromadou bílého peří a ventilátorem a peří létalo úplně všude.

Pokus o dekódování:
---------------------------
Sníh - to je jasné, těším se na zimu a na lyže :)
Peří - tak to vypadá, když se na lekci flirt dance donesou skutečná péřová boa. Jenže tam nelítalo bílé peří, ale černé, červené, růžové a fialové. Vypadá to kouzelně, jenže po hodině je třeba pozametat.

Učení

2009-06-01T17:40:00.001+02:00

Usnula jsem u učení a zdálo se mi, jak se učím, zoufale listuji ve skriptech a netuším, čemu z toho nejvíc nerozumím a čím bych měla začít. Odporně reálná denní můra. Děsím se toho, co přijde dnes v noci.

Vězení pod širým nebem

2009-05-30T10:40:00.006+02:00

Odehrálo se to v zeleném údolí s prudkými svahy, kde středem tekla řeka. Všude bylo plno turistů, protože svítilo slunce a celkově bylo krásně. Mým úkolem bylo vytrhávat trávu z těch svahů a odnášet ji nahoru na ochoz, kde ti lidi stáli a čuměli na mě. Museli jste seběhnout dolů, utrhnout pár trsů a znovu vyběhnout do toho šíleného kopce na ochoz, tam tu trávu nechat a běžet zas z kopce dolů pro další. Nemám tušení, proč jsme to museli dělat, když to byl úplně obyčejný travnatý svah a vytrháním trávy by údolí zdaleka nevypadalo tak idylicky. Takových nás tam bylo víc, jenže mě to samozřejmě nešlo a byla jsem ze všech nejpomalejší. Nahoře si mě zavolala vedoucí a řekla, že jenom díky tomu, že mi můj táta pomáhal, tu nebudu běhat do soudného dne. (Nikde jsem ho tam neviděla, ale zřejmě tam byl.) Nicméně jsem byla ze všech nejhorší, a proto se odsud za trest nehnu.

Trest spočíval v uvěznění v tom údolí. Nezajišťovaly ho mříže, ale zakřivení prostoru - když jste se vydali podél řeky s tím, že odsud odejdete, po čase jste prostě přišli zpátky na totéž místo, odkud jste vyšli. Totéž při přecházení přes řeku - vylezli jste na tomtéž břehu, odkud jste do řeky vlezli. Žádné turisty jsem už neviděla, ti byli asi v jiné části.

Kromě mě tam byly i další vězeňkyně - samé dívky a jedna stará paní ostříhaná nakrátko. Naše "bydlení" byla deka na palouku pod lesem, na které jsme ležely. Já jsem tam měla Nastěnku v přepravce a některé slečny tam měly taky pár zvířátek. Jinak jsme ale většinou seděly u několika domků nad cestou, která vedla po břehu řeky. V domcích asi někdo bydlel, ale nikdy nikdo nešel dovnitř ani ven a okenice byly zavřené. Navíc dveře a okna byly označeny římskými číslicemi.

Ta stará paní byla trochu blázen. Někde se jí dařilo získávat peníze a my nevěděly kde. Občas přinesla drobné kovové mince, s nimiž chodila mezi námi, kolem deky na spaní a všude možně a rozhazovala je po zemi, prý aby nás předkové a zlí duchové nechali na pokoji. Já jsem z těch drobných vybírala dvacky a padesátikoruny a schovávala si je do ponožek. Ostatní holky se nejdřív bály (jeden nikdy neví, co kdyby ti zlí duchové fakt přišli), ale pak začaly ty peníze sbírat taky, doufaje, že jim jednoho dne pomůžou, kdyby se podařilo odtud utéct.

Jednou, když jsme zase seděly nad cestou kolem řeky, po ní šel nějaký kluk. Ani nezastavil, jen se zeptal, jestli někdo z nás náhodou není grafik. Přihlásila jsem se a doufala, že mi to pomůže se odtamtud dostat. On na to, prý v jakém studiu jsem pracovala. Honem jsem řekla Agentura Zdráhal (to jsem si honem vymyslela), a on se ani tak nezastavil a šel dál, dokud nezmizel.

Pokus o dekódování:
-------------------------------
- Proč vytrhávání trávy v údolí, toť otázka, ale fakt je, že nenávidím, když jsem v něčem horší než ostatní nebo nedejtebohové ze všech nejhorší.
- Idylické zakřivené údolí je jako vystřižené z knihy Jany Rečkové Kniha prokletých.
- Poněkud bláznivá babka ostříhaná nakrátko se ve snu vzala z indického filmu Water a zvířátka v přepravkách určitě proto, že jsem minulý týden jezdila s Nastěnkou na veterinu. Ta je na zastávce šaliny Zdráhalova, odtud název vymyšlené agentury.
- Ke sbírání poházených mincí inspiraci nepotřebuju, stačí moje vrozená trpasličí chamtivost.
- Grafické studio se tam dostalo pravděpodobně proto, že jsem dělala Jekkylovi plakát k bakalářce a nedobrovolně se nechala zatáhnout do diskuse o jedné pí** ze střední.

Návštěva nepovědomé školy

2009-05-29T11:09:00.003+02:00

Byla jsem s bývalou spolužačkou se podívat na základní školu. Vypadalo to ale úplně jinak. Tam, kde má moje mamka školní bufet, byl sice sklep a šatny jako ve skutečnosti, jenže všechno bylo tak nějak temnější a větší a mříže hrozivější. Občas jsem tam zahlédla nějaké převlékající se studenty, ale vypadali spíš jak učni než žáci základní školy, už jen proto, že se převlíkali do montérek.

Procházely jsme tím temným sklepením, až najednou v jedné ze zamřížovaných místností nebyly věšáky na kabáty, ale ustájení koně. A dál z jedné cely šlehaly plameny, protože tam byl přikovaný drak. To už se ze sklepní chodby stal obrovský sál a klenba byla čím dál výš. Všude visely ze stropu řetězy. Prostě béčkové fantasy sídlo zloducha. Bývalá spolužačka se pak změnila v nějakou anonymní slečnu, a dál už nevím.

Panoramatické přelety nad horami

2009-05-27T10:18:00.002+02:00

Zdálo se mi, že jsem šplhala po skalních schodech k černočervenému domu. To byly prý nové přednáškové sály naší univerzity. Tam čekalo pár anonymních spolužáků a učitel, co mě včera zkoušel na poslední zkoušce. Né že by byl vyloženě můj typ, ale sympaťák to je. :)

Třída byla taková dlouhá nudle, kromě modrého koberce v japonském stylu. Sedělo se prostě na zemi a učitel se při přednášení procházel po přední části učebny, jak on to vždycky dělá, když mluví. Místo promítání slidů na stěnu či plátno trčely ze zdi vlajky a pokaždé, když přehodil snímek, tak se vlajky změnily. Byly po obou stranách místnosti a na všech bylo vždycky totéž, prý proto, kdyby se na to chtěl někdo podívat víckrát, povídal učitel.

Při přednášce jsme tak různě posedávali a polehávali. Později se tam vyskytly též deky, takže někteří se váleli pod dekou, ale nikdo nechrněl. Nevím, proč jsem byla pod tou dekou bez kalhotek.

Cestou zpátky jsem se potkala s Cecem a Jekkylem a drápali jsme se tou skalnatou krajinou kamsi na con. V půlce cesty jsem zjistila, že jsem zapomněla v šatně přednáškového sálu svůj kostým (univerzální černý plášť s kápí). Při návratu jsem potkala San.

Pak se situace změnila a já jsem visela na podvozku červeného dvouplošného letadla a snažila se vyšplhat dovnitř. Když se mi to podařilo, zjistila jsem, že je tam pokojík se stolem a židlemi.

Plants vs Zombies

2009-05-25T10:44:00.002+02:00

Dnes v noci se mi zdálo o hře Plants vs Zombies, což je strašně návyková, žánrově nezařaditelná blbinka. Vlastně jsem v noci pokračovala v tom, co jsem dělala celé odpoledne :D

Akorát jsem přitom zároveň neposlouchala záznam přednášky z předmětu, ze kterého mám zítra zkoušku. Tenhle způsob učení je fajn, škoda že nemám namluvená témata ke státnicím.

Ohnivé peklo

2009-05-15T10:58:00.002+02:00

V tomhle byl Gimli z filmového Pána prstenů, a vůbec se to nějak moc podobalo Pánovi prstenů, ačkoliv jsem to už dlouho neviděla ani nečetla, tak nevím, jak se tam naráz dostal. Každopádně tam byl se mnou on a ještě nějaký mladík, kterého si už moc nevybavuju. Orlando Bloom to nebyl, škoda.

Scházeli jsme s kopce a přišli do skalnaté krajiny. Všude plály ohně a stále jich přibývalo. Nakonec už jsme utíkali po rozžhavené zemi, která se nám málem tavila za patami, a vyběhli po skalních schodech nahoru.

Uprostřed všeho toho ohně stál na pláni dům. Úplně obyčejný nízký zděný dům bez jakýchkoli věží a balkónů umožňujících panoramatické záběry pochodujících armád. V domku jsme prošli několik místností a jali se lézt po schodech do vyššího patra. A dál nevím.

Zřejmě maškarní

2009-05-13T07:13:00.003+02:00

Tenhle sen je osobní, a hodně. Ale slíbila jsem si, že sem budu poctivě psát všechny, které si vybavím. Tak do toho.

Přišla jsem v noci do domu, který byl zřejmě základní škola, ale opravdu malinká. Sborovna velikostí připomínala sprchový kout a jídelna by umístěním stolu byla prostě zatarasena (nikde ale žádný nábytek nebyl, možná pár židlí a postelí, o kterých se zmíním později). Zato fakanů tu byla spousta a pobíhali všude v maskách. Nějaký učitel tomu brajglu velel, protože se mu tam dařilo udržovat jakýs takýs pořádek. Byl to vysoký muž, kterému nebylo vidět do tváře, jak už to s neznámými muži ve snech bývá.

Našla jsem místnůsku, kde se v postelích povalovalo několik lidí. Jedna slečna mě zatáhla k sobě, no a zbytek si domyslete. Ale nepředstavujte si orgie jak z pornofilmu. Zůstaly jsme částečně oblečené a rozhodně jsme si neroztahovaly jisté partie směrem ke kameře. Slečna se trošku potichu smála mojí neobratnosti, ale nebyl to zlý smích a neposmívala se mi. Z lásky to určitě nebylo, ale z nadrženosti taky ne. Jako by mě zasvěcovala. A proto je tenhle sen tak osobní, protože mám pocit, že jedna pro mě velmi důležitá zpráva se snaží prodrat z mého podvědomí na denní světlo.

Spolu s několika dětmi jsem pak vyběhla ven před školu na zasněženou sjezdovku s rampou. (Já bych tak jela na lyže....) Přišel pro nás ten učitel a řekl, že půjdeme do automatické švadlenky, což prý je stroj, který přímo na vás jako na modelu ušije přímo dokonale padnoucí oděv. Děti na sobě měly masky zvířátek, jako medvěda, kozla apod. Ale jaká se chystala maska pro mě, to nevím...

Záhadný přesun bufetu

2009-05-09T15:41:00.002+02:00

Tohle se mi nezdálo v noci, ale ve dne. Státnice jsou za tři týdny a už teď usínám u učení, to je špatné...

Moje máma provozuje vlastní školní bufet. Má tam hlavně pití a chipsy, oplatky, žvýkačky a všechno možné mlsání pro děcka. A mě se dnes zdálo, že se ten bufet přestěhoval (sám od sebe? nebo že by mamka?) do obchodní pasáže Vaňkovka. Byl mezi obchody s pánskými obleky a velmi luxusním spodním prádlem (takové ve skutečné Vaňkovce ani nejsou).

A co bylo nejdivnější, skoro nic tam nebylo. V našem obchůdku téměř není možné rozšířit sortiment, protože by se tam už prostě nevešel. Tady jsme dostali pidiprodejnu ve vkusných černošedých barvách s širokánskými policemi a proskleným vchodem. Jenže ty police byly téměř prázdné. Zůstaly tam 3-4 krabice oplatků, nějaké drobnosti a propisky. V dolní polici, která je vždycky narvaná pytlíky chipsů, byly na prodej dva batohy. (?)

Vedle vchodu se až ke stropu tyčila hromada krabic od banánů (ani ty jsme nikdy neprodávali). Máma na mě vykoukla, ať honem jdem dělat pořádek. Tak jsem mačkala igelity z těch krabic, krabice trhala a nosila je ke kontejneru. Že by vzpomínka na brigády v Tesku?

Moje divné děti

2009-05-06T08:22:00.002+02:00

Bydlela jsem u nás na dvoře ve stanu a manžela jsem nějak nikde neviděla (ale tušila jsem, že někde bude). Ač ve svém reálném věku, chodila jsem stále na základní školu. Dějepis nám přednášel učitel v oděvu římského gladiátora a bývalá dějepisářka tam byla též a měla podezřele velké poprsí (že by silikon?). Učitel cosi předváděl s válečným kladivem, a to tím stylem, že s ním roztřískal kladivo dřevěné.

No a mezitím jsem zjistila, že jsem těhotná. Kupodivu si toho nikdo moc nevšímal. Nejsem v pase zrovna vychrtlá, ale ne zase tak moc, aby to nešlo poznat. Postupně se mi narodily tři děti, nejstarší holka se jmenovala Leona, mladší kluk Caesar a jméno nejmladší holčičky si nepamatuji. Velmi rychle vyrostli, pořád běhali po dvoře a prováděli lumpárny. Můj brácha mi občas hlídal nejmladší holku.

Masakrózní návštěva nemocnice

2009-04-29T17:32:00.002+02:00

Objednala jsem se na nějaké vyšetření do nemocnice. Co to bylo za oddělení, si nejsem jistá, vypadalo to jako chirurgie. Bavila jsem se s nějakým dědou v županu, a na sobě jsem kupodivu měla taky župan. V ordinaci, čekárně a sále v jednom seděla spousta lidí a operovalo se před jejich zraky na stolech. Všechno jsem viděla jakoby periferním viděním. Otevřenými dveřmi bylo vidět do další místnosti, kde nějaké ženě zaživa rozřezávali břicho. Tam, kde jsem čekala, měli přímo na stole další ženu, prý oběť autonehody. Byla celá od krve a vedle ní ležela její vlastní amputovaná noha.

Možná díky tomu perifernímu vidění mi ten sen nepřišel jako hororový. Vzbudila jsem se ospalá jako vždy, ale rozhodně ne nevyspaná, rozklepaná nebo zpocená. Řekla bych, že za to může jistá knížka o lékařských experimentech v koncentračních táborech a taky fakt, že pátého května ráno mě čeká obstřik čelistního kloubu. Brrr.

Miláček za mřížemi

2009-04-29T00:25:00.002+02:00

Jednou za uherský rok přijel můj přítel ke mně domů. Netuším, jak k tomu došlo, ale zařídili jsme mu nocleh na podlaze mého pokoje. Byla to čtvercová mřížová ohrádka, v jaké spí malé děcka. Měl tam pořádný polštář a duchnu v modrém povlečení a nechápu, jak se tam poskládal.

Ráno jsem se probudila a zjistila, že z dětské postýlky se stal obří zapuštěný bazén. Dno bylo vyloženo bílými kachlíky a stěny modrými. Sehnala jsem mu nějaké minidekorace v podobě mořských korálů a mušliček. Našla jsem je doma v pracovně ve skříni, kde jsou zbytky různých látek. Jak jsem je nesla po chobě, zakopla jsem a rozbila si čumák.

Báseň na pokračování

2009-04-27T20:59:00.002+02:00

Tenhle sen byl příběh v příběhu. O ženě, která stále mluvila v záhadných verších a hádankách a kterou některý z bohů potrestal za její "hloupé řeči". Řekl jí, že pokaždé, když řekne další hádanku, přijde o jedno ze svých dětí. Ale žena stále mluvila, a tak zemřely všechny její děti a mnohem víc se jich narodilo mrtvých.

Ten příběh byl zaznamenán po částech na zlatých deskách, které se objevily na různých budovách v Brně. Jezdila jsem celý den po městě a tento příběh zaznamenávala. Na poslední desce bylo její jméno a jména jejích dětí. Rozhodla jsem se, že ten příběh vydám jako knihu.

Vrátila jsem se zpátky na koleje, a čekalo mě nemilé překvapení - vůbec jsem je nepoznala. Byla to úplně jiná budova. Uvnitř bylo všechno jinak uspořádané. Zeptala jsem se vrátné, kde je teď pokoj 505 (to je můj :o)), a ta mi řekla, že to je teď pokoj číslo 1778 nebo tak nějak. Vešla jsem dovnitř a zjistila, že bydlím s dalšími asi čtyřmi lidmi, někteří z nich byli dokonce chlapi. Vzhledem ke "klášternímu" přístupu našich kolejí mě to celkem udivilo. Pokoj byl zřízen v bývalé umývárně pouze tím, že se do ní bez jakýchkoli úprav daly postele. No pěkné. Jako by nestačila moje současná spolubydlící :/

Bordel doma

2009-04-24T10:35:00.003+02:00

Co se mi zdálo v noci, to nevím. Ale zhruba kolem šesté ráno mě probraly jisté tělesné potřeby a po návratu z WC se mi spát nechtělo, tak jsem si chvíli četla knížku. Po půl hodině jsem stejně usnula znovu.

Zdálo se mi, že jsem se vrátila domů z nějaké dlouhé cesty a vůbec jsem to tam nepoznala. Veškerý nábytek byl odsunut doprostřed a zakryt igelitem a všude schnuly čerstvě vylíčené stěny. Ale jak vylíčené! Vypadalo to, jako by se mamka nemohla rozhodnout, jakou barvou to bude (doma líčí zásadně a pouze ona). Na zdech byly přes sebe vrstvené stříkance a stopy válečkem v růžové, modré a žluté. Umělecký dojem byl kupodivu kladný :)

Ale co mě dokáže vždycky naštvat, je náš debilní pes. Je to maminčin pokojový mazel, westík jménem Idefix. Tenhle zmetek je rozmazlován všemi členy rodiny kromě mě a naši nejsou ve výchově až tak důslední (hihihi :D), tudíž si pes myslí, že může všechno. No a v tom snu mi rozkousal repráčky od počítače, které se z neznámého důvodu válely uprostřed mého pokoje na zemi. Když jsem začala psovi nadávat a pleskat ho přes čumák, že to nesmí, tak mě máma okřikla, že je to hravé štěňátko. No nezabili byste ho?

Lezení po pěně

2009-04-19T13:56:00.002+02:00

Bylo toho moc, zmatek a chaos a jedna blbost střídala druhou. Všechno si vážně nepamatuju. Že by za to mohla ta včerejší pařba? Nejsem zvyklá ponocovat a mám to od doktorky aj zakázané, o chlastu ani nemluvě.

V mém snu se vyskytl jeden klučina, co mu kamoši říkají Hook. (Na těch narozkách včera byl taky.) Pozval nás k sobě domů, ale jako u něj doma to tam vážně nevypadalo. Byla to celkem velká žlutá chodba. Na konci byl nějaký mechanismus, co buď měl skrytá tlačítka nebo četl otisky prstů. Hook ho otevřel a ze stěny se vysunul další válec, kde byl taky nějaký snímač. Potom se otevřela stěna, ale místo vchodu tam byla až ke stropu nalepená podivná žlutá hrbolatá měkká hmota, po které jsme měli nahoru vylézt.

Hmota mi připadala jako něco mezi molitanem a izolační pěnou. Pokusila jsem se po ní vyšplhat, ale nešlo to. Hmota mi stále v kusech zůstávala v ruce a v půlce zdi se mi pod rukou urval takový kus, že jsem žuchla zpátky dolů.